Všechno to začalo sázkou. Když můj malý syn zdědil po svém pradědečkovi polovinu starého penzionu, rozhodla jsem se, že se oba přestěhujeme na místo, kde jsem vyrůstala. Všimněte si, že jsem řekla polovinu penzionu. Ta druhá teď patří Levimu Millerovi, slavnému fotbalovému zadákovi, který má ovšem úplně jiné představy, co bychom s nemovitostí měli udělat. Nebudu se zmiňovat o tom, že jsem ho při našem prvním setkání nešťastnou náhodou zranila, takže mu v nemocnici museli ránu sešít osmi stehy. Dalo by se říct, že jsme vykročili špatnou nohou. Když jsme se oba do penzionu nastěhovali, abychom vymysleli, co dál, pořád jsme se jen hádali. On chtěl zchátralý dům, který po pravdě řečeno potřeboval velkou rekonstrukci, vyklidit a prodat. Já chtěla penzionu Palm Inn vrátit jeho původní krásu a znovu ho otevřít. Nemohli jsme se na ničem dohodnout. Tak mi Levi předložil návrh: pokud se mi podaří do konce léta, než bude muset odjet na soustředění, podnik dát dohromady a pronajmout hostům, ustoupí a nechá mě penzion provozovat. Vsadili jsme se, ale byl si jistý, že nemůžu vyhrát. Jenže týdny strávené pod jednou střechou nám přinesly víc, než jsme si vůbec dokázali představit. S Levim jsme se sblížili, a než jsem se nadála, moje noční fantazie o statném Adonisovi se staly skutečností. Nemluvě o tom, že to s mým synem skvěle uměl. Přerůstalo nám to přes hlavu… nejenže byl tím posledním mužem na světě, do kterého bych se kvůli naší dohodě chtěla zamilovat, ale Levi byl navíc starší bratr mého bývalého přítele a otce mého syna. A penzion se najednou stal tím nejmenším problémem.
