Prozaická prvotina Veroniky Hladilové rozhodně nepatří k oněm "otevřeným výpovědím" lidí, kteří někdy přišli do styku se společenskou periferií a pak o ní podávájí rádoby šokující svědectví. Ačkoliv i v této knize je viditelná snaha o autentické zachycení jisté autorčiny životní etapy, to, co z ní činí záležitost literární, je především pozornost, jakou Hladilová věnuje jazykovému zpracování tématu a kompozici celé knihy. Střídání kapitol psaných slangem se spisovnou češtinou tematizuje i míru odstupu a reflexe, která provází jednotlivá témata. Zkušenosti ze svého pobývání v komunitě punkerů líčí Hladilová civilně a bez mentorských gest. Důležitější než jednotlivé atributy tohoto způsobu života je ovšem snaha znovuzpřítomnit a reflektovat tehdejší pocity a začlenit je do širšího kontextu duševního vyzrávání hrdinky. Všechny sdělované příhody provází také vůle neokázale se dobrat podstaty konfliktu mezi člověkem a společností, který je součástí dospívání.