Předložená interpretace druhé Nietzscheho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život si klade za úkol vyšetřit základ lidského života, který je podle Nietzscheho jednotou času, pocitů a řeči. Protože se výklad orientuje především na vypracování zmíněné jednoty lidského života, není a nemá být úvodem do Nietzscheho myšlení nebo pokusem určit pozici Nečasových úvah v celku myslitelovy tvorby. Náš komentář si nárokuje být filosofickou intepretací stěžejních motivů druhé Nečasové úvahy, konkrétně chce být výkladem poměru lidského života k času, tedy toho, co Nietzsche vypracoval jako souvislost paměti a zapomínání. Záměrem naší studie je vyložit Nietzscheho představu o lidském životě, ale protože je život člověka určen především časem a poněvadž je podle Nietzscheho nadán smyslem pro historii, je jejím záměrem rovněž ukázat, jakým způsobem Nietzsche promýšlí, respektive zakládá čas vzhledem k tomu, jak se každého z nás jako neustálá pomíjivost dotýká.

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.