Luční i vodní rostliny se jen zřídkakdy vyskytují v přírodě ojediněle. Jsou to organismy družné, vždycky jde spíše o mnohačetné populace s charakteristickým vzhledem a texturou porostu. Pokusili jsme se v této knize přiblížit zájemcům tyto někdy všední, jindy vzácné rostliny detailním vyobrazením akademické malířky Zdenky Krejčové a průvodním slovem známého botanika Václava Větvičky.

Václav Větvička, dlouholetý ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy, autor rozhlasových Dobrých jiter a mnoha publikací, vypráví v rozhovoru s publicistou Petrem Havlem o svém životě a bohatě rozvětvených odborných zájmech.

Nové, doplněné vydání klasiky mezi botanickými příručkami. Ve dvanácti kapitolách zažijete dvanáct setkání s rostlinami středoevropských biotopů. Představují se ve svém typickém prostředí a společenstvech, jaká známe z procházek přírodou, z nichž vystupují jednotlivé květiny, trávy i kapradiny svou nesmírnou krásou. Knížka vám pomůže vyznat se v pestrosti porostů, jež nás obklopují na každém kroku, a prozradí i něco z tajemstvích jednotlivých rostlin: jak přišly ke svým jménům, jak lidem od nepaměti pomáhaly při léčení i jakými pověstmi je lidé opředli.

Další kniha edice Artia je dílem vynikajícího rhodologa Václava Větvičky. Růže jsou jeho láskou a osudem již od roku 1964. Společně s akademickou malířkou Zdenkou Krejčovou vytvořili bohatě ilustrovanou publikaci zahrnující: Plané růže Evropy, Asie a Ameriky; kulturní růže záhonové (historické i moderní), sadové růže, zakrslé, miniaturní a pnoucí. V části Růžové trendy, kterou končí návratem k jednoduchosti, pojednává o "černých, modrých, meruňkových", dvoubarevných, "žíhaných a okatých"růžích. Zmiňuje se také o českých šlechtitelích růží a o květech růží jako motivu v heraldice či architektuře. Zvláštní kapitola Nerůže je obrazem i textem věnována "růžím", které nejsou růžemi, ale v běžné řeči se jim tak říká.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Další výpravná publikace renomovaného fotografa a cestovatele Tomáše Míčka představuje nejkrásnější skalní krajiny všech kontinentů naší planety. Zatímco při spatření stromů a jiných rostlin obdivujeme jejich životnost a přírodou vytvořené organické tvary, u skal a kamenů oceňujeme pevnost a stálost. Když na svých cestách pozorujeme horský masiv, útesy na pobřeží nebo osamělá skaliska v poušti či na náhorní plošině, dýchne na nás věčnost. Zdá se, že se tu zastavil čas, že jsme se ocitli ve "věčném tady a teď" - a ani méně všímavý poutník se nedokáže této magii kamenů ubránit. Kniha, která vychází také v německé a anglické verzi, přináší 222 fascinujících fotografií, zajímavé informace, mapky a obrazový rejstřík. A možná vás navnadí i na cestu za poznáváním naší krásné Země.

While we marvel at the sight of trees and plants, and especially nature's vitality and growth, we treasure even more the permanence of rocks and stones. A whiff of eternity touches us as we wander and view mountain ranges and stones on the beach, in the desert or on high plains. Time seems to stand still and "now" appears to last forever - even the most casual tourist finds it hard to resist the magic of stones.

Während wir beim Anblick von Bäumen und Pflanzen vor allem die Lebendigkeit und das organische Wachstum der Natur bewundern, schätzen wir an Felsen und Steinen eher die Beständigkeit. Ein Hauch von Ewigkeit streift uns, wenn wir auf unseren Wanderungen ein Gebirgsmassiv oder einzelne Felsen am Strand, in der Wüste oder auf einer Hochebene betrachten. Die Zeit scheint still zu stehen, wir sind im "ewigen Jetzt" angekommen - und selbst der oberflächlichste Tourist kann sich dieser Magie der Steine oft nicht entziehen.

Laskavý čtenář jistě tuší, že když krok za krokem kráčí Václav Větvička, stojí za to být u toho. Tento milovník přírody a jazyka je totiž průvodce nad jiné povolaný. Kráčí s očima otevřenýma, a ať už kráčí jarem, létem, podzimem či zimou, pokaždé zmíní něco pozoruhodného. Ve fejetonech sebraných v této knížce si všímá především kytek a stromů, pro danou roční dobu typických či zajímavých. A tak se v zimních měsících dočteme o čarověnících či choulivkách, později o olších, vrbách, jarních efemérách a petrklíčích, bučinách a doubravách, májovkách, habrech i pijanišnikách, o tom, které měsíce by se mohly jmenovat hrušen a jablonec, o čičorečkách, o travinách a trávách i o páně Větvičkových milovaných růžích. O strništích, astrách, hortenziích a smrčinách, o vánočních stromcích i o jmelí a třeba i o třech prosincových Gráciích… Proměnlivost přírody, kalendář, počasí, pranostiky a pořekadla, to vše dohromady tvoří pokladnici, ze které autor vybírá poklady velké i malé, vzácné i obyčejné, a přesto vždycky svým jedinečným způsobem krásné a zajímavé.

Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste.Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami.

Jak voní domov? Nedělní svíčkovou, chtělo by se odpovědět. Nebo snad bábovkou či vánočním cukrovím? Čím déle přemýšlíme, tím více dojmů se nám začne vybavovat.Někdy voní mrazivou nocí a vrzajícím sněhem pod nohama, jindy rozpáleným borovým lesem uprostřed léta, vlhkým podzimním listím při hrabání zahrady, svěžím jarním větrem, který šumí ve větvích. Jak voní domov Václavu Větvičkovi, trpělivému a pozornému cestovateli po vlastech českých i slovenských, se dozvídali posluchači Dobrého jitra na stanici Dvojka Českého rozhlasu 2 – a nyní se o tom dočtou i čtenáři na stránkách této knížky. Určitě voní železnicí a autorovými milovanými mašinkami, ale i silnicemi a cestami, vodou třeboňských rybníků, řeky Cidliny nebo Hamerského potoka. A určitě dojde i na ty vánoční a velikonoční vůně – byť Vánoce mohou vonět především pravidelnými odjezdy na hory a Velikonoce zase vyprávěním o vrbičkách, z nichž se dají či nedají uplést pomlázky.A propos domov a vlasti české a slovenské: I jim je věnována jedna kapitola – u příležitosti nedožitých 100. narozenin Československa, jak říká sám autor.

Popis není dostupný

Putování Václava Větvičky po vlastech českých je zároveň putováním po duších lidských. A rostlinných, samozřejmě. Jeho vyprávění je totiž nejen plné zajímavostí o české krajině, místech, o rostlinách a rostlinkách, ale je také setkání s pozoruhodnými lidmi. Někteří z nich jsou špičky ve svém oboru, jiní jsou úplně obyčejní, prostí, ale přesto skvělí v tom, co dělají nebo jak žijí. Takové osudy míst propletené s osudy lidí a rostlin – nebo obráceně, chcete-li – umí Václav Větvička vyprávět vskutku znamenitě. A posluchači jeho Dobrých jiter na Českém rozhlase 2 to dokázali ocenit. A pro ty, kteří neměli to štěstí – nebo silnou vůli k brzkému rannímu vstávání – je k dispozici tato knížka, v níž jsou ta úplně první Dobrá jitra shrnuta.

Když se řekne vlastivěda, člověk si zpravidla vybaví slepé mapy řek, měst či pohoří, zkoušení z toho, jaké plodiny se pěstují na jižní Moravě, případně jaký průmysl převládá na Ostravsku. A ne vždy jsou tyto školní vzpomínky příjemné. Vlastivěda v podání Václava Větvičky ovšem není žádné nudné memorování. Autora pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu totiž putování po vlasti baví, a když nás něco baví, jde poznávání nového jaksi samo od sebe. Zkoušeli jste se třeba někdy zamyslet nad tím, kolik místních názvů je odvozeno od jmen zvířat – a proč? A že to nejsou jen Ovčáry, Kravaře nebo Telecí! Nebo v kolika názvech se skrývá nějaká číslovka? Znáte třeba Třibřichy nebo Sedmidomí? Nemusíte si lámat hlavu sami, autor vás na spoustu takových míst zavede. Jsou-li krajinou vašeho srdce lesy, pak s ním rádi zavítáte na Šumavu, láká-li vás vlastivěda bájeslovná, pak jistě nevynecháte Podblanicko. Najděte si na stránkách této knížky krajinu svého vlastního srdce – Václav Větvička dokáže svým vyprávěním zaujmout a nadchnout, ba přímo otevřít oči pro vše zdánlivě obyčejné kolem nás.

To, že příroda, stejně tak jako láska, jsou mocné čarodějky, se všeobecně ví, protože s oběma fenomény se každý z nás v životě nejednou setkal. Poznat ale člověka, který v sobě spojuje lásku k přírodě a dar přemýšlet a pohlížet na ni z nejrůznějších úhlů a v různých souvislostech, je fascinující a velmi obohacující. Takových lidí je skutku málo. Jedním z nich je ovšem Václav Větvička, botanik a popularizátor vědy. A když je dotyčný navíc ochoten se rozdělit o vše, co do sebe v životě vstřebal a o co cestou zakopl, může vzniknout knížka, kterou držíte v ruce. Větvičkovy fejetony (on by jistě řekl podčárníky) spojuje jedno – vášeň k řemeslu a touha se o všechno krásné a zajímavé podělit s každým, kdo má duši. Nejenže vás autor provede přírodou od jara do zimy, ale přinese vám také hromadu zajímavých informací i o té nejmenší rostlince, o níž jste třeba až doteď neměli ani potuchy. Je nade vší pochybnost, že je to kniha, která pohladí.

Cestovat se dá prstem po mapě, v myšlenkách, ale i letadlem, vlakem či autem. Cestovat se dá odněkud někam, tam a zase zpátky, dá se bloudit v kruzích. Možná máte zkušenost, že nejlepší je cestovat pěšky, třeba i cestou necestou – tak jako Václav Větvička, autor pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu. Prochází českou krajinou, proplétá se podél řek od pramene až po ústí, prochází alejemi, zastavuje se a rozjímá u božích muk. Jak v předmluvě říká Karel Tejkal: jde a neremcá. Někdy hledá kytky, někdy minulost, někdy budoucnost těch míst. O čem vyprávějí památné stromy, rozpadající se nebo opravené kostelíky, statky, hrady? Třeba právě tohle rozcestí, tato vyhlídka daly vzniknout onomu pohádkovému „Za devatero horami“. Svá pozorování a postřehy z české krajiny (a nejen z ní) autor předává svým posluchačům a na stránkách této knížky i čtenářům. Zdají se vám pojmy jako Mzye nebo Agara neznámé? Možná to bude lepší s Luckem a Pšovskem? A která místa vlastně patří do Ladova kraje nebo Českého ráje? Nechte se vést trpělivým průvodcem Václavem Větvičkou, který vás po mnoha zastaveních a odbočkách dovede i do svého domovského působiště Štiřína. Vydejte se na cestu očima po stránkách této knížky.

V předmluvě k této knížce se autor, Václav Větvička, původní profesí biolog, pokouší vysvětlit, proč je tato knížka korálková. Korálkovou vizi měl už po katastrofální povodni v červenci 1997, kdy věnoval celé jedno rozhlasové Dobré jitro řekám, zejména řece Vltavě. Mlýny, osady i města při řece mu připadaly jako korálky navlečené na nitce Vltavy. V jiném rozhlasovém Dobrém jitru takovou nitkou byl první pražský silniční okruh, silnice číslo 101. Málokdo si asi všiml, že to je trasa, která nemá ani start, ani cíl, skutečně Prahu doslova obtéká, obvazuje. Všechna ta lidská sídla – při této, ale i jiných silnicích – jsou takovými korálky. Nitkou s navlečenými korálky může být i sám život, třeba jen jeho roční koloběh. Od prvního sněhu až po podzimní, listopadové dny. Co všechno je možné na takovou roční nitku navléknout! Betlémy i hlas zvonů „nad závějí“, rozmanitá řemesla, bez nichž a řemeslnické dovednosti by se život snad ani neobešel, brány do měst i do života, kraj chmelnic i někdejších obyvatel české kotliny, historii vlastní země i míst, do nichž vás tato knížka přivede. Je určena i těm, kteří nezaslechli nedávná rozhlasová Dobrá jitra Václava Větvičky a mají chuť poznávat i ty nejobyčejnější věci v životě.

Autor má v rodinném archivu pradědečkův Wanderbuch, vandrovní knížku řeznického tovaryše. Ten nevadroval nikterak daleko – v podstatě jen po vlastech českých. Po rodné zemi. I Václav Větvička se na takové cesty vydával, když připravoval nedělní ranní pořady Českého rozhlasu 2, stanice Praha Aby je mohl sestavit, musel procestovat kdejaký kout. Ne najednou, po kouskách. Tak jak bylo třeba. Od krajiny Lemúzů a Lučanů na západě, od hory Růžáku a Českého Švýcarska na severu – po jihočeskou krajinu u říčky stropné – až po nejvýchodnější kouty v Luhačovicích a v Lašsku. Však za ty poslední lašské cesty byl tamními povýšen do stavu kuférkářského a zahrnut mezi tzv. Lachy-kuférkáře. Nevynechal ani střední Čechy, pražské Zápraží i pražské potoky. Na první pohled to tak nevypadá – ale je jich rovná stovka. Inspirací mu byla oblíbená trasa cestovních kanceláří, zvaná Zámky na Loiře. Proč se ale trmácet do daleka, když si můžete dopřát něco podobného, navíc originálního: Zámky na Mrlině. Všichni jsou plni exotiky, ale o to, co jim leží za humny, dbají pramálo. Tato „poutnická knížka“ tedy budiž podobnou inspirací k poznání rozmanitých koutů rodné země.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Mahagon, měsíček a špenát… Jak a co právě jmenované rostliny spojuje? To jistě napadne každého, kde vezme tuto knížku do ruky. Něco už vysvětlí podtitul: Exotické rostliny v našem životě. Ale copak je špenát, zelenina tak běžná, že se dostala do komiksů a vyprávěnek o Pepkovi námořníkovi ba dokonce i do názvu českého filmu, nějaká exotika? A měsíček? Toho lékařského či zahradního měla naše babička lány! Mahagon? Prosím, ten jistě exotický je. Ale ty druhé? Nedivte se, je tomu skutečně tak. Globalizace, jíž jsme soustavně strašeni v poslední době, probíhá na Zemi už pěkných pár tisíc let. A během nich se jak do české kotliny, tak na žírnou i zpěvnou Moravu dostaly desítky, možná stovky rostlin, dnes považovaných za naše, za domácí.

Popis není dostupný

Popis není dostupný