Luční i vodní rostliny se jen zřídkakdy vyskytují v přírodě ojediněle. Jsou to organismy družné, vždycky jde spíše o mnohačetné populace s charakteristickým vzhledem a texturou porostu. Pokusili jsme se v této knize přiblížit zájemcům tyto někdy všední, jindy vzácné rostliny detailním vyobrazením akademické malířky Zdenky Krejčové a průvodním slovem známého botanika Václava Větvičky.

Václav Větvička, dlouholetý ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy, autor rozhlasových Dobrých jiter a mnoha publikací, vypráví v rozhovoru s publicistou Petrem Havlem o svém životě a bohatě rozvětvených odborných zájmech.

Nové, doplněné vydání klasiky mezi botanickými příručkami. Ve dvanácti kapitolách zažijete dvanáct setkání s rostlinami středoevropských biotopů. Představují se ve svém typickém prostředí a společenstvech, jaká známe z procházek přírodou, z nichž vystupují jednotlivé květiny, trávy i kapradiny svou nesmírnou krásou. Knížka vám pomůže vyznat se v pestrosti porostů, jež nás obklopují na každém kroku, a prozradí i něco z tajemstvích jednotlivých rostlin: jak přišly ke svým jménům, jak lidem od nepaměti pomáhaly při léčení i jakými pověstmi je lidé opředli.

Další kniha edice Artia je dílem vynikajícího rhodologa Václava Větvičky. Růže jsou jeho láskou a osudem již od roku 1964. Společně s akademickou malířkou Zdenkou Krejčovou vytvořili bohatě ilustrovanou publikaci zahrnující: Plané růže Evropy, Asie a Ameriky; kulturní růže záhonové (historické i moderní), sadové růže, zakrslé, miniaturní a pnoucí. V části Růžové trendy, kterou končí návratem k jednoduchosti, pojednává o "černých, modrých, meruňkových", dvoubarevných, "žíhaných a okatých"růžích. Zmiňuje se také o českých šlechtitelích růží a o květech růží jako motivu v heraldice či architektuře. Zvláštní kapitola Nerůže je obrazem i textem věnována "růžím", které nejsou růžemi, ale v běžné řeči se jim tak říká.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Trávy i traviny jsou okouzlující rostliny, i když to tak na první pohled nevypadá. Jejich předností není hýření barvami, tak obvyklé u květin nebo některých dřevin, ale kouzlo okamžiku a celkového pohledu. Když běží větrná vlna po obilném lánu, není krásnějšího efektu. A což letní poležení na trávě nebo vůně posečené louky. Ale dosti poesie. V právě předkládané knize jsou popsány trávy luční, lesní, pastevní i obiloviny a jejich význam pro člověka, který si jich umí vážit. Jsou zde ovšem uvedeny i trávy, které nás trápí jako plevely a těžko se jich zbavujeme. Trávy jsou součástí téměř všech rostlinných společenstev, takže je lze hodnotit jako nejcennější přirozenou skupinu rostlin. Nacházíme je v běžných klimatických podmínkách, jako stepi, pampy, prérie či savany, ale rostou i na tak nehostinných místech, kde by je člověk nečekal. Snímky různých biotopů z celého světa i z naší krajiny pořídil a čtenářům tak přiblížil známý severočeský fotograf Ing. Jiří Havel. Naše kniha by nebyla úplná, kdybychom se v ní nezmínili o travinách, obecně nazývaných "kyselé trávy", které svým vzhledem sice trávy připomínají, jsou však vývojově zcela odlišné. Pro tuto knihu je nakreslila ak. mal. Zdenka Krejčová a patří do nich např. šáchorovité a sítinovité, které jsou blízké rostlinám liliovitým. Praktické uplatnění travních porostů je velice rozmanité. Patří sem trávníky okrasné, na sportovištích i trávníky praktické, tj. kolem stromů, rybníků či u silnic a cest.

Další výpravná publikace renomovaného fotografa a cestovatele Tomáše Míčka představuje nejkrásnější skalní krajiny všech kontinentů naší planety. Zatímco při spatření stromů a jiných rostlin obdivujeme jejich životnost a přírodou vytvořené organické tvary, u skal a kamenů oceňujeme pevnost a stálost. Když na svých cestách pozorujeme horský masiv, útesy na pobřeží nebo osamělá skaliska v poušti či na náhorní plošině, dýchne na nás věčnost. Zdá se, že se tu zastavil čas, že jsme se ocitli ve "věčném tady a teď" - a ani méně všímavý poutník se nedokáže této magii kamenů ubránit. Kniha, která vychází také v německé a anglické verzi, přináší 222 fascinujících fotografií, zajímavé informace, mapky a obrazový rejstřík. A možná vás navnadí i na cestu za poznáváním naší krásné Země.

While we marvel at the sight of trees and plants, and especially nature's vitality and growth, we treasure even more the permanence of rocks and stones. A whiff of eternity touches us as we wander and view mountain ranges and stones on the beach, in the desert or on high plains. Time seems to stand still and "now" appears to last forever - even the most casual tourist finds it hard to resist the magic of stones.

Während wir beim Anblick von Bäumen und Pflanzen vor allem die Lebendigkeit und das organische Wachstum der Natur bewundern, schätzen wir an Felsen und Steinen eher die Beständigkeit. Ein Hauch von Ewigkeit streift uns, wenn wir auf unseren Wanderungen ein Gebirgsmassiv oder einzelne Felsen am Strand, in der Wüste oder auf einer Hochebene betrachten. Die Zeit scheint still zu stehen, wir sind im "ewigen Jetzt" angekommen - und selbst der oberflächlichste Tourist kann sich dieser Magie der Steine oft nicht entziehen.

Laskavý čtenář jistě tuší, že když krok za krokem kráčí Václav Větvička, stojí za to být u toho. Tento milovník přírody a jazyka je totiž průvodce nad jiné povolaný. Kráčí s očima otevřenýma, a ať už kráčí jarem, létem, podzimem či zimou, pokaždé zmíní něco pozoruhodného. Ve fejetonech sebraných v této knížce si všímá především kytek a stromů, pro danou roční dobu typických či zajímavých. A tak se v zimních měsících dočteme o čarověnících či choulivkách, později o olších, vrbách, jarních efemérách a petrklíčích, bučinách a doubravách, májovkách, habrech i pijanišnikách, o tom, které měsíce by se mohly jmenovat hrušen a jablonec, o čičorečkách, o travinách a trávách i o páně Větvičkových milovaných růžích. O strništích, astrách, hortenziích a smrčinách, o vánočních stromcích i o jmelí a třeba i o třech prosincových Gráciích… Proměnlivost přírody, kalendář, počasí, pranostiky a pořekadla, to vše dohromady tvoří pokladnici, ze které autor vybírá poklady velké i malé, vzácné i obyčejné, a přesto vždycky svým jedinečným způsobem krásné a zajímavé.

Iniciátorkou této knihy byla vzpomínka. Vzpomínka na školní výlety, ale i na nedávnou profesi jednoho z autorů, dendrologa Václava Větvičky, který zámeckým parkům věnoval značnou část života. A tak jsme, po stopách vlastních vzpomínek, navštívili po čase nejen zámky, ale především jejich zahrady. Slovo zahrady nám tu připadá patřičnější než slovo park, parky. Vždyť někde, jako třeba ve Vidimi nebo v Děčíně, to jsou div ne zahrádky, tak jaképak parky. Na druhé straně snad u nás neexistuje zámecké sídlo – a že jich máme! – u něhož by nebyla aspoň malá zahrada. Stavebníci, stavitelé i tvůrci zámků předešli současnost, která doporučuje vlastníkům rodinných domků žít část roku na zahradě, v zelené komnatě.

Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste.Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami.

Jak voní domov? Nedělní svíčkovou, chtělo by se odpovědět. Nebo snad bábovkou či vánočním cukrovím? Čím déle přemýšlíme, tím více dojmů se nám začne vybavovat.Někdy voní mrazivou nocí a vrzajícím sněhem pod nohama, jindy rozpáleným borovým lesem uprostřed léta, vlhkým podzimním listím při hrabání zahrady, svěžím jarním větrem, který šumí ve větvích. Jak voní domov Václavu Větvičkovi, trpělivému a pozornému cestovateli po vlastech českých i slovenských, se dozvídali posluchači Dobrého jitra na stanici Dvojka Českého rozhlasu 2 – a nyní se o tom dočtou i čtenáři na stránkách této knížky. Určitě voní železnicí a autorovými milovanými mašinkami, ale i silnicemi a cestami, vodou třeboňských rybníků, řeky Cidliny nebo Hamerského potoka. A určitě dojde i na ty vánoční a velikonoční vůně – byť Vánoce mohou vonět především pravidelnými odjezdy na hory a Velikonoce zase vyprávěním o vrbičkách, z nichž se dají či nedají uplést pomlázky.A propos domov a vlasti české a slovenské: I jim je věnována jedna kapitola – u příležitosti nedožitých 100. narozenin Československa, jak říká sám autor.

Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste. Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami.

Putování Václava Větvičky po vlastech českých je zároveň putováním po duších lidských. A rostlinných, samozřejmě. Jeho vyprávění je totiž nejen plné zajímavostí o české krajině, místech, o rostlinách a rostlinkách, ale je také setkání s pozoruhodnými lidmi. Někteří z nich jsou špičky ve svém oboru, jiní jsou úplně obyčejní, prostí, ale přesto skvělí v tom, co dělají nebo jak žijí. Takové osudy míst propletené s osudy lidí a rostlin – nebo obráceně, chcete-li – umí Václav Větvička vyprávět vskutku znamenitě. A posluchači jeho Dobrých jiter na Českém rozhlase 2 to dokázali ocenit. A pro ty, kteří neměli to štěstí – nebo silnou vůli k brzkému rannímu vstávání – je k dispozici tato knížka, v níž jsou ta úplně první Dobrá jitra shrnuta.

Když se řekne vlastivěda, člověk si zpravidla vybaví slepé mapy řek, měst či pohoří, zkoušení z toho, jaké plodiny se pěstují na jižní Moravě, případně jaký průmysl převládá na Ostravsku. A ne vždy jsou tyto školní vzpomínky příjemné. Vlastivěda v podání Václava Větvičky ovšem není žádné nudné memorování. Autora pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu totiž putování po vlasti baví, a když nás něco baví, jde poznávání nového jaksi samo od sebe. Zkoušeli jste se třeba někdy zamyslet nad tím, kolik místních názvů je odvozeno od jmen zvířat – a proč? A že to nejsou jen Ovčáry, Kravaře nebo Telecí! Nebo v kolika názvech se skrývá nějaká číslovka? Znáte třeba Třibřichy nebo Sedmidomí? Nemusíte si lámat hlavu sami, autor vás na spoustu takových míst zavede. Jsou-li krajinou vašeho srdce lesy, pak s ním rádi zavítáte na Šumavu, láká-li vás vlastivěda bájeslovná, pak jistě nevynecháte Podblanicko. Najděte si na stránkách této knížky krajinu svého vlastního srdce – Václav Větvička dokáže svým vyprávěním zaujmout a nadchnout, ba přímo otevřít oči pro vše zdánlivě obyčejné kolem nás.

To, že příroda, stejně tak jako láska, jsou mocné čarodějky, se všeobecně ví, protože s oběma fenomény se každý z nás v životě nejednou setkal. Poznat ale člověka, který v sobě spojuje lásku k přírodě a dar přemýšlet a pohlížet na ni z nejrůznějších úhlů a v různých souvislostech, je fascinující a velmi obohacující. Takových lidí je skutku málo. Jedním z nich je ovšem Václav Větvička, botanik a popularizátor vědy. A když je dotyčný navíc ochoten se rozdělit o vše, co do sebe v životě vstřebal a o co cestou zakopl, může vzniknout knížka, kterou držíte v ruce. Větvičkovy fejetony (on by jistě řekl podčárníky) spojuje jedno – vášeň k řemeslu a touha se o všechno krásné a zajímavé podělit s každým, kdo má duši. Nejenže vás autor provede přírodou od jara do zimy, ale přinese vám také hromadu zajímavých informací i o té nejmenší rostlince, o níž jste třeba až doteď neměli ani potuchy. Je nade vší pochybnost, že je to kniha, která pohladí.

Trávy a traviny jsou okouzlující rostliny, i když to tak na první pohled nevypadá. Jejich předností není hýření barev, tak obvyklé u květin nebo některých dřevin, ale kouzlo okamžiku a celkového pohledu. Když běží větrná vlna po obilném lánu, není krásnějšího efektu. A což letní poležení na trávě nebo vůně posečené louky. Ale dosti poesie - v právě předkládané knize jsou popsány trávy luční, lesní, pastevní i obiloviny a jejich význam pro člověka, který si jich umí vážit. Jsou zde ovšem uvedeny i trávy, které nás trápí jako plevely a těžko se jich zbavujeme. Trávy jsou součástí téměř všech rostlinných společenstev, takže je lze hodnotit jako nejcennější přirozenou skupinu rostlin. Nacházíme je v běžných klimatických podmínkách, jako stepi, pampy, prérie či savany, ale rostou i na tak nehostinných místech, kde by je člověk nečekal. Snímky různých biotopů z celého světa i z naší krajiny pořídil a čtenářům tak přiblížil známý severočeský fotograf Ing. Jiří Havel. Naše kniha by nebyla úplná, kdybychom se v ní nezmínili o travinách, obecně nazývaných ” Kyselé trávy”, které svým vzhledem sice trávy připomínají, jsou však vývojově zcela odlišné. Pro tuto knihu je nakreslila ak. mal. Zdenka Krejčová a patří do nich např. šáchorovité a sítinovité, které jsou blízké rostlinám liliovitým. Praktické uplatnění travních porostů je velice rozmanité. Patří sem trávníky okrasné, na sportovištích i trávníky praktické, tj. kolem stromů a rybníků či u silnic a cest.

Cestovat se dá prstem po mapě, v myšlenkách, ale i letadlem, vlakem či autem. Cestovat se dá odněkud někam, tam a zase zpátky, dá se bloudit v kruzích. Možná máte zkušenost, že nejlepší je cestovat pěšky, třeba i cestou necestou – tak jako Václav Větvička, autor pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu. Prochází českou krajinou, proplétá se podél řek od pramene až po ústí, prochází alejemi, zastavuje se a rozjímá u božích muk. Jak v předmluvě říká Karel Tejkal: jde a neremcá. Někdy hledá kytky, někdy minulost, někdy budoucnost těch míst. O čem vyprávějí památné stromy, rozpadající se nebo opravené kostelíky, statky, hrady? Třeba právě tohle rozcestí, tato vyhlídka daly vzniknout onomu pohádkovému „Za devatero horami“. Svá pozorování a postřehy z české krajiny (a nejen z ní) autor předává svým posluchačům a na stránkách této knížky i čtenářům. Zdají se vám pojmy jako Mzye nebo Agara neznámé? Možná to bude lepší s Luckem a Pšovskem? A která místa vlastně patří do Ladova kraje nebo Českého ráje? Nechte se vést trpělivým průvodcem Václavem Větvičkou, který vás po mnoha zastaveních a odbočkách dovede i do svého domovského působiště Štiřína. Vydejte se na cestu očima po stránkách této knížky.

Titul doporučený ke studijním účelům pro speciální školy se zaměřením na pěstování rostlin přináší zajímavý výběr druhů letniček a dvouletek, uvádí stručné popisy každé rostliny a zásady vhodného pěstování.

Náš přední znalec této problematiky, ředitel Botanické zahrady v Praze, seznamuje čtenáře s převážně evropskými stromy a jejich funkcí v přírodě. Každý strom je popsán co do vzhledu, listů, květů a plodů. Neocenitelnou pomůckou je závěrečný klíč k určování dřevin. 216 stran.

Všichni, kteří se zabývají studiem růží – profesionální pěstitelé a šlechtitelé, ale i obyčejní milovníci růží, se v knize seznámí s více než 120 druhy růží z různých zemí Evropy, Asie i Ameriky. Ředitel Botanické zahrady v Praze Václav Větvička přístupnou a zajímavou formou seznamuje čtenáře s růžemi od vyšlechtěných druhů až po obyčejné šípky. V neposlední řadě stojí za zmínku nádherné ilustrace Zdenky Krejčové.

České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální.

V předmluvě k této knížce se autor, Václav Větvička, původní profesí biolog, pokouší vysvětlit, proč je tato knížka korálková. Korálkovou vizi měl už po katastrofální povodni v červenci 1997, kdy věnoval celé jedno rozhlasové Dobré jitro řekám, zejména řece Vltavě. Mlýny, osady i města při řece mu připadaly jako korálky navlečené na nitce Vltavy. V jiném rozhlasovém Dobrém jitru takovou nitkou byl první pražský silniční okruh, silnice číslo 101. Málokdo si asi všiml, že to je trasa, která nemá ani start, ani cíl, skutečně Prahu doslova obtéká, obvazuje. Všechna ta lidská sídla – při této, ale i jiných silnicích – jsou takovými korálky. Nitkou s navlečenými korálky může být i sám život, třeba jen jeho roční koloběh. Od prvního sněhu až po podzimní, listopadové dny. Co všechno je možné na takovou roční nitku navléknout! Betlémy i hlas zvonů „nad závějí“, rozmanitá řemesla, bez nichž a řemeslnické dovednosti by se život snad ani neobešel, brány do měst i do života, kraj chmelnic i někdejších obyvatel české kotliny, historii vlastní země i míst, do nichž vás tato knížka přivede. Je určena i těm, kteří nezaslechli nedávná rozhlasová Dobrá jitra Václava Větvičky a mají chuť poznávat i ty nejobyčejnější věci v životě.

Vladislav Vančura napsal Tři řeky. Jan Rendek tři řeky vyfotografoval, Václav Větvička je prošel i projel, poptal se, zavzpomínal a zapsal. Třetí naší společnou řekou je Sázava. Domníváme se, že u nás není jiná řeka, která by se vpila do tolika lidských srdcí i osudů. Na horním toku pomáhala ještě ve středověku při tamní stříbrné horečce. Tam také, ale hlavně na středním toku, mlela v ryze zemědělské krajině obilí a řezala dřevo; to navíc ještě nesla na svých vlnkách nejdřív jen jako polenové, později svázané ve vory a prameny. Z požáreckých lomů vozila do Prahy kámen. Její síla poháněla hamry ve zdejší „době železné“. Na jejích březích vyrostly proslulé sklárny a stála tam centra vzdělanosti: Sázavský klášter ani klášter žďárský nejsou jediné. Žďár, Přibyslav, Havlíčkův Brod, Světlá, Ledeč, Zruč, Český Šternberk, Rataje, Sázavy (tři obce se po ní tady jmenují!), Čerčany, Týnec – a snad i Jílové – to jsou jen větší korálky na jejím náhrdelníku; menších je nepočítaně. A zeptejte se vodáků a skautů na Sázavu! Nádavkem se Sázava ještě koncem 19. století seznámila s železnicí a to ji poznamenalo nejvíc. Od Žďáru nad Sázavou po Davli, nebo, chcete-li i proti proudu, od Davle do Žďáru. Dráha nejdřív sloužila průmyslu, obchodu a přepravě jako takové. Později, ale ne o mnoho, přispěla železnice ruku v ruce s řekou Sázavou k rozvoji fenoménu jinde snad ani nevídanému: trampingu, tábornictví a chataření. O ctitele nemá nouzi. Která z našich řek má podobný osud?

Autor má v rodinném archivu pradědečkův Wanderbuch, vandrovní knížku řeznického tovaryše. Ten nevadroval nikterak daleko – v podstatě jen po vlastech českých. Po rodné zemi. I Václav Větvička se na takové cesty vydával, když připravoval nedělní ranní pořady Českého rozhlasu 2, stanice Praha Aby je mohl sestavit, musel procestovat kdejaký kout. Ne najednou, po kouskách. Tak jak bylo třeba. Od krajiny Lemúzů a Lučanů na západě, od hory Růžáku a Českého Švýcarska na severu – po jihočeskou krajinu u říčky stropné – až po nejvýchodnější kouty v Luhačovicích a v Lašsku. Však za ty poslední lašské cesty byl tamními povýšen do stavu kuférkářského a zahrnut mezi tzv. Lachy-kuférkáře. Nevynechal ani střední Čechy, pražské Zápraží i pražské potoky. Na první pohled to tak nevypadá – ale je jich rovná stovka. Inspirací mu byla oblíbená trasa cestovních kanceláří, zvaná Zámky na Loiře. Proč se ale trmácet do daleka, když si můžete dopřát něco podobného, navíc originálního: Zámky na Mrlině. Všichni jsou plni exotiky, ale o to, co jim leží za humny, dbají pramálo. Tato „poutnická knížka“ tedy budiž podobnou inspirací k poznání rozmanitých koutů rodné země.

Kniha "Most v zeleném" s podtitulem Most in grren / Most im Grunen. Autorem je Štýs Stanislav, Větvička Václav. Kniha je vázaná. Obsahuje 255 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Hněvín" z roku 2009. Přejeme příjemné čtení.

Mahagon, měsíček a špenát… Jak a co právě jmenované rostliny spojuje? To jistě napadne každého, kde vezme tuto knížku do ruky. Něco už vysvětlí podtitul: Exotické rostliny v našem životě. Ale copak je špenát, zelenina tak běžná, že se dostala do komiksů a vyprávěnek o Pepkovi námořníkovi ba dokonce i do názvu českého filmu nějaká exotika? A měsíček? Toho lékařského či zahradního měla naše babička lány! Mahagon? Prosím, ten jistě exotický je. Ale ty druhé? Nedivte se, je tomu skutečně tak. Globalizace, jíž jsme soustavně strašeni v poslední době, probíhá na Zemi už pěkných pár tisíc let. A během nich se jak do české kotliny, tak na žírnou i zpěvnou Moravu dostaly desítky, možná stovky rostlin, dnes považovaných za naše, za domácí. Copak si někdo dovede představit jižní Moravu bez sklepů a vinic? A Hanou bez ječmene a pšenice? A České středohoří bez meruňkových sadů…? Do nekonečna bychom mohli pokračovat. A tak se z této knížky dozvíte (nebo si zopakujete) všechny ty země, odkud přicházejí… Jako v onom známé šansonu. Mahagon je jistě průhledný, ten pod Řípem nikdy nerostl. Ale i ten špenát je přistěhovalec z východu, z Asie, i středomořský měsíček tu nikdy „od přírody“ nekvetl. Využili jsme svých zkušeností a znalostí (prof. Erich Václav dokonce po 25 let dojížděl a působil v tropech) a stručně jsme shrnuli původy obilnin, olejnin, textilních rostlin, koření, zelenin, ovoce… ale i rozmanitých tropických dřev a plodin, stejně jako stromů, zdobících naše parky, okrasných květin záhonových i „pokojových“, ba dokonce tu najdete zmínku o nejagresivnějších invazivních plevelných rostlinách. A navíc jsme přidali poznámku o cestách opačných: „Vývoz“ našich lesníků a jejich vědomostí i zkušenosti a výpěstky našich tradičních zahradníků do okolního světa. Aby se vědělo, že jsme nezůstali světu nic dlužni.

O Berounce se tvrdívá, že to je řeka bez pramene. Naši předkové ji nazývali Míza. Stejně tak bychom mohli o Berounce mluvit jako o řece ostrovů. Má jich možná nejvíc ze všech našich řek, třebaže jsme jich osobně napočítali jen 88. Jenže: Po každém větším dešti, neřku-li po každé povodni, je jejich počet jiný. Některé jsou velké, jiné nepatrné, jedny si vytvořila řeka, jiné vznikly třeba prokopáním podemlýnské strouhy. Jeden, ten berounský, se dokonce jmenuje Ostrov. Jinému se zase říká buď Ostrov lásky, nebo Ostrov komárů. Vymysleli to zřejmě vodáci, každý podle své zkušenosti. Berounka, vedle svých čtyř zdrojnic, nachytala za svůj tok pod Plzní skoro 50 potoků a říček; čůrky a drobné pramínky jsme nepočítali. A to je nějaké vody! Do cesty jí naši předkové nastavěli skoro 30 jezů, které naháněly vodu na klapající mlýnská kola, lopatníky i korečníky, v novější době i turbiny. Brody byly, kde jich bylo třeba; při jednom z nich vznikla osada Brod, dnešní Beroun. Když naše předky omrzelo brodit se nejistou řekou, vymysleli si přívozy. I těch tu bylo mnohem víc, než oněch několik posledních mohykánů. A jak čas běžel a doprava houstla, přišly ke slovu mosty. Mosty máme rádi: Jsou to podané ruce, spojují. Otovi Pavlovi i Františku Nepilovi vstoupil kraj i řeka pod kůži a do krve jako živá míza. A možná, že všechno, co řekli a napsali, jim napověděla právě Berounka. I nás oslovila a vedla nás; to, co nám prozradila, bychom rádi věnovali památce obou zmíněných pánů – a vám, čtenářům a obdivovatelům Berounky-Mízy.

Vedle dřevin jsou trvalky nejvýznamnějším kompozičním prvkem zahrad. Trvalky neboli pereny jsou převážně byliny, tj. nedřevnatějící víceleté rostliny. V knize je zobrazeno a popsáno 30 druhů původem středo- a východoevropských trvalek, 20 jihoevropských, 25 asijských, 20 amerických a dokonce i 2 trvalky z Afriky.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Mahagon, měsíček a špenát… Jak a co právě jmenované rostliny spojuje? To jistě napadne každého, kde vezme tuto knížku do ruky. Něco už vysvětlí podtitul: Exotické rostliny v našem životě. Ale copak je špenát, zelenina tak běžná, že se dostala do komiksů a vyprávěnek o Pepkovi námořníkovi ba dokonce i do názvu českého filmu, nějaká exotika? A měsíček? Toho lékařského či zahradního měla naše babička lány! Mahagon? Prosím, ten jistě exotický je. Ale ty druhé? Nedivte se, je tomu skutečně tak. Globalizace, jíž jsme soustavně strašeni v poslední době, probíhá na Zemi už pěkných pár tisíc let. A během nich se jak do české kotliny, tak na žírnou i zpěvnou Moravu dostaly desítky, možná stovky rostlin, dnes považovaných za naše, za domácí.

Popis není dostupný

Kniha "Trvalky" spadá do žánru Dům, zahrada. Autorem je Václav Větvička. Kniha je vázaná. Jedná se o počin nakladatelství "Aventinum". Přejeme příjemné čtení.