Ve dvaceti sedmi povídkách se autor pokouší odpovědět na otázky vzniku našeho vesmíru či megavesmírů, komplikovanosti bytí a zániku všeho s nadějí, že život stál, stojí a bude stát za to žít. Jako myslící bytosti, uvědomující si samy sebe, máme obrovský problém daný naší konečností. Vynoření se z nicoty bytí, život a opětovné pohroužení se do nedefinovatelného ničeho tvoří lidské stigma propisující se do celé naší existence. Snad tato skutečnost nás od věků nutí pátrat po zákonitostech smyslu našeho jsoucna. Snaha dopátrat se, jak vše začalo, jak to funguje a pro jaký účel bylo vše stvořeno, bohužel není korunována úspěchem poznání. Tápeme v představě o čemsi věčně trvajícím, které snad mělo svůj počátek. Šlo o genezi všeho ze singularity protočástice kreací z ničeho? Protože za nic je z fyzikálního hlediska nutné považovat vakuové prostředí s nesčetnou profilací a zánikem částic a polí, jakousi kvantovou pěnu. Nebo jde o oscilující vesmíry či kosmy vytvořené počítačem s obrovskou komplikovaností při interpretaci? Nebo jsou všechna matematická vyjádření popisem různých typů vztahů a univerz? Na závěr úvah je zde ještě diskutovaný konec všeho, života a s ním spojeného vědomí, ale i celého univerza, možná i multiverza.

Proč vzniklo vědomí a je evoluční výhodou bytosti zvané člověk? Je vědomí schopností prožívat realitu takovou, jaká je? Je vědomí vlastností hmoty? Jaký je rozdíl mezi vědomím biologickým, anorganickým a vědomím umělé inteligence? Je vědomí, vnímání, myšlení a zpracování informací pouze doménou mozku? Nebo je vědomí součástí univerza?*****Klást si obdobné otázky můžete v podstatě do nekonečna, neboť stávající znalosti týkající se vzniku a fungování vědomí jsou stále v plenkách. Zatímco fyzika, zejména kvantová, matematika a exaktní vědy obecně pádí mílovými kroky od teorie k teorii posouvajíce znalosti kupředu, poznatky o tak zásadním a fenomenálním aspektu života, jakým je vědomí, jako by vědce nepřitahovaly.*****Jak se zdá, hůře je na tom už jen filozofie, která jako by strnula. Albert Einstein popsal vědomí jako nedílnou součást vesmíru a měl za to, že vědomí prostupuje vším. Stejnou filozofii zastávali přívrženci panpsychizmu, jakými byli Thales, Platón, Spinoza, Leibniz, Russell. Naproti tomu solipsizmus považuje lidské vědomí za vedlejší vlastnost myšlení a mozek za jediného objektivního zpracovatele informací o světě kolem nás. Jeho zastánci byli Descartes, Schopenhauer, Newton, Sartre.*****Neurobiologové přísahají na tezi, že vědomí je produktem mozku. Psychiatři a psychologové si už tak jisti nejsou. Když k tomu přičteme záhadu možnosti vzniku vědomí umělé inteligence, vyskytne se příležitost uchopit tuto látku a popasovat se s ní, například formou povídek. S jejich závěry nemusí čtenář vždy souhlasit.

Následník trůnu Anatol Karel z království Harmonie, které nebezpečně připomíná neřesti České republiky v její dávné i současné historii, je proti své vůli konfrontován s transcendentnem. Spolu s osobním démonem Azazelem projde rájem, peklem i očistcem, aby tam vždy způsobil zmatek. Nikoli z vlastního přičinění, nýbrž svou sexuální orientací a drzým rarachovým chováním s dotazy na téma fungování termodynamiky, tedy i entropie, a s ní spojenou evolucí v těchto institucích. Azazelovy otázky, jak to bude s věčností, motivátorem víry s kladným i záporným znaménkem, až se rozpadne tento vesmír trhán na kusy tmavou energií, dávno bez života, přivádějí představitele transcendentna k amoku. Kdo bude v době, v níž nebudou existovat lidé, věřit v konstrukt, jenž si sami vymysleli? Zřejmě proto se princ, později král, rozhodne důvěřovat lidem a nadsmyslno ponechá fantazii a dohadům.

To, že napsat dobrou povídku je možná snazší než vytvořit román, je pouhá fikce. Zajisté, povídka je kratší, ale tím více záleží na jejím námětu i zpracování. Autor si neklade žádná omezení týkající se popisované reality. Absolutno chápe filosofie jako věčný, nadprostorový a nadčasový prazáklad věcí, praví Wikipedie. Ale třebaže je zde vznešené absolutno přímo součástí názvu knihy, neznamená to, že humor, byť poněkud einsteinovského ranku, v ní absentuje. Jak by také mohl – vždyť být zadobře s humorem vyžaduje již ze své podstaty nezanedbatelnou sumu emočních i kognitivních kompetencí. Nejspíše potom nebude úplně od věci úvaha, že nejlépe se humoru daří u toho, kdo sám sebe, ač nadprůměrně teoreticky vyzbrojen, nebere smrtelně vážně. Možná právě proto na tyto povídky hned tak nezapomenete.

Bůh prý pokaždé jedná a uvažuje jen o skutečné realitě, nikoliv o realitě falešné, ale jako Všemohoucí se tím samozřejmě nemusí cítit být vázán. Nezaměňovat prosím jinou či chceme-li falešnou realitu s pojmem fake news, který se nyní stal globálním mediálním i politickým tématem. Zde ovšem v konečném důsledku nemáme na mysli pouze primitivním způsobem podvržená fakta, ale také s pomocí umělé inteligence vytvořené informace (dokumenty, obrázky, video, zvukové záznamy…) o událostech, které se nikdy nestaly nebo se alespoň neodehrály tak, jak je publiku předkládáno. Připusťme však, že problém je ještě daleko složitější, a zdaleka se netýká jen ideologicky podbarvených šarvátek. Roku 1957 se v kvantové mechanice objevuje myšlenka paralelních vesmírů, která předpokládá, že všechny možné alternativní minulosti a budoucnosti jsou reálné a každá představuje současný, třebaže paralelní svět. Jeho pozorování je pro nás ovšem za stávajících okolností neuskutečnitelné, neboť je lze provádět pouze v našem světě. Proto si existenci těchto světů a události, které tam probíhají, lze jen představovat. Možná že ale stačí jen ve vhodné chvíli zakašlat…

Pětatřicet povídek s přesností laserového paprsku vyhledává zjevné i skryté kontury skutečnosti. Neotřelé vidění jen zdánlivě tradičních motivů se spojuje s uměním vyprávět. Děje se tak sympaticky úsporným, ale přitom pečlivě cizelovaným a fantazii stimulujícím jazykem. Koneckonců, když profesor Joseph Sittler mluvil o tom, že míří-li rozum na galaxii, nemůže mít Bible Ježíše v hranicích Palestiny.

Jednu třetinu vesmíru prý nikdy neuvidíme, neboť jeho světlo není schopno k nám doputovat. Ale i ty zbylé dvě třetiny autorovi stačí, aby nás ve svých povídkách pozval na oceán osudů lidí i bohů – či Boha, chceme-li, pokud hledáme příčinu a původ univerza. Nečekejte však teologický spis. Humor je tu všudypřítomný a paradox je jeho prorok.Koneckonců, vyhnáním z ráje to pro člověka teprve začalo.

Kniha Boží odysea je pozoruhodným příběhem, v němž člověk uniká za hranici jakékoliv přestavitelné skutečnosti; kde vesmírný čas plyne bez břehů a všemi směry jako řeka, která nemá ani svůj pramen, ani své ústí. Předpokládejme však někde místo, kde se v určitém okamžiku setkají lidský i božský princip. A potom… Filosoficky laděné dílo klade čtenáři sofistikované otázky. Odpověď na ně pouze tušíme.