Třetí vydání úspěšné knihy esejů filosofa Václava Bělohradského – s novou autorovou předmluvou. Většina esejů uveřejněných v této knize vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou v časopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné z technických důvodů je zkracovat či různě upravovat. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly.

Všechny eseje této sbírky krouží kolem otázky, jaká etika, jaká politická kultura a jaký způsob vlády odpovídá antropocénu – věku odpovědnosti člověka za planetu Zemi.Když naše představy o demokracii zjednodušíme, lze ji definovat jako způsob vlády, který maximalizuje pravděpodobnost, že si lidé zvolí změnu spíše než katastrofu. V každé svobodné společnosti spolu soupeří ve veřejném prostoru na jedné straně ti, kdo se snaží změnu urychlit, aby hrozící katastrofu odvrátili, a na straně druhé ti, kdo hlasatele katastrofy prohlašují za nebezpečné radikály zastrašující „obyčejné lidí“ a hájí zatvrzele status quo. Spor o klimatické změny je toho poučným příkladem.Když „veřejní intelektuálové“ přitáhnou pozornost k osudovým otázkám a ty začnou rezonovat ve veřejném prostoru, formují se většinová a menšinová „názorová uskupení“, která ale nejsou nějakým jen shlukem zálib a preferencí. Názory jsou to, co bylo vystaveno sporům veřejného užívání rozumu, obstálo v nich a získalo tak váhu ve veřejném prostoru.Ve věku, který přibližně od roku 2000 nazýváme antropocén, je takovou osudovou otázkou boj o Nomos Země: podaří se zakotvit v nějaké „ústavě všech pozemšťanů“ planetární limity, které lidstvo v budování svého světa nesmí překročit, aby neohrozilo nenapravitelně obyvatelnost své domovské planety?Proměna pomalého veřejného prostoru v rychlou mediasféru přinesla hrozbu, že z voleb vzejdou „většiny“, na jejichž formování budou mít významný vliv dezinformace a konspirační teorie. Jejich vláda by byla demokratickým paradoxem: byla by legitimní ex titulo, ale nelegitimní ex modo. Měly by legitimní titul k vládnutí, ale způsob toho vládnutí by byl nelegitimní, protože v rozporu s liberálně demokratickými ideály. Všechny režimy – i ty demokratické – mají své mainstreamové normalizační slovníky. Bylo by ale tragédií bez míry a hranic pro demokracii, kdyby se západní tradice veřejného užívání rozumu (Kant) zredukovala ze strachu před anarchií mediasféry na jeden z normalizačních slovníků: kritický rozum by začal varovat před „nedůvěrou k systému“, místo aby šířil o argumentaci opřenou ostražitost ke všem systémům – těm „bratřím ve lži“.Nedůvěra k systému, pojatá jako syndrom patologického občanského vědomí, by tak definitivně ukončila dlouhou tradici svobodomyslného veřejného užívání rozumu, z jejíhož antikonformismu euroamerické demokracie čerpaly svou nakažlivou radikálně reformní energii po staletí.Snad není jen stařeckým bludem věřit, že i tato sbírka esejů může přispět k její obraně.

Latinské slovo interregnum označuje čas přechodu, kdy nám minulost už a budoucnost ještě nepatří. Současné interregnum ohlašuje všudypřítomné slovo antropocén. Vynořilo se v roce 2000 k označení epochy, kdy je lidstvo rozhodujícím geologickým činitelem na planetě Zemi a kdy svou činností může svůj jediný domov v kosmu zničit. Komunikační technologie přeměnily veřejné prostory v globální digitální mělčiny, kde se místo názorových většin formují většiny divoce lajkující a hejtující. Společnost se polarizuje, šíří se apokalyptické nálady a strach ze spiknutí mocných. Do našich životních světů vtrhly hyperobjekty jako globální oteplování. Vše ovlivňují, všude škodí a všichni jsme současně poškození i viníci. Velebné velecelky jako národy nebo impéria se potrhaly, v mezerách mezi nimi se začíná formovat aktivistická demokracie kritických množství efektivně komunikujících, ale nezávislých jednotlivců - pléthokracie. V ní už nebojuje jeden "velký subjekt osvobození" (demos) proti jednomu "velkému subjektu útlaku" (kapitálu), spíše jsou v běhu pouliční bitky, v nichž se hybridizují centra a periferie, formy vlastnictví, kapitál a práce, globální a lokální identity.

Popis není dostupný

Rozhovory a eseje z první poloviny devadesátých let rozšířené o knižně nevydané dialogy a úvahy z let 1998-2012. Václav Bělohradský se snaží pěstovat filosofii jako literární žánr, který se nerozvíjí za univerzitními zdmi, ale naopak zdi bourá, především zdi oddělující od sebe vznešené a obyčejné, elitní a masové. Jeho úvahy navazují na slavnou Wittgensteinovu definici filosofie jako "snahy ukázat mouše, která uvízla v láhvi, cestu ven". Ty láhve vyrábí a lidi do nich lákají různá bratrstva autorizovaných interpretů světa, přikazujících nám, jak máme o světě mluvit a jak v něm jednat. Není dnešní ekologická krize důsledkem takového uvíznutí Západu v láhvi vědecké a ekonomické racionality? Ale naštěstí k Západu patří také anarchistická vzpurnost proti předepsané mluvě, jazykoví vagabundi, díky kterým nakonec z láhví unikáme, i když to unikání nikdy nekončí. Výrazem intermundia, latinští básníci označovali prázdné prostory mezi světy, v nichž studeně fouká a přežijí v nich jen bozi. Ze všech historických světů dnes zbyly jen prostory mezi světy, musíme se naučit v nich žít, i když tam studeně fouká a nejsme bozi. O nutnosti učit se žít v těch mezisvětech jsou rozhovory sebrané autorem v této knize.

Kniha "Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti". Autorem je Bělohradský Václav, Gogola Jan, Keller Jan, Petříček Miroslav, Pribáň Jiří. Obsahuje 162 stran. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný