Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava (אַהֲבָה) znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství. Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.

Druhá básnická sbírka Tomáše Tomáška. Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené "stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí" (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník "do oblak ... hleděl / a zůstal tak" (Bez pohybu

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz - v jedné, druhé, či obou složkách pohybu - prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány ("v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb"), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: "sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst", ale jindy "bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu". Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění - společným znakem těchto procesů je proměna. Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává - budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze - mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné. Čedičový suk dubina vítr a habří v prosátém světle zajíkavý ptačí zpěv na vrcholu osamělé místo modliteb bez přístupových cest / Ostružno /