Kniha nasťiňuje několik klíčových témat pro porozumění současné pozici, postojům a konfliktům katolické církve v globálním i českém kontextu. Těžištěm knihy je otázka hodnot, na kterou se církev v (post)moderní době velmi upnula. Detailní vhled nabízí i do vývoje papežství v 21. století a do proměn české církve po roce 1989. Nakonec jsou pojednány hlavní výzvy pro budoucí vývoj církve a její působení v kontextu rozdělené společnosti, včetně varianty postinstitucionálního křesťanství.

Druhá světová válka se dlouhodobě těší mimořádnému zájmu historiků i odborné veřejnosti. Snad žádnému jinému tématu světových dějin nebyla věnována taková pozornost jako právě tomuto konfliktu 20. století, jenž bezpochyby patří mezi nejdramatičtější a nejtragičtější období moderních dějin. Množství filmů, dokumentů, knih či webových stránek je toho jednoznačným důkazem. Podobně i v církevních dějinách jsou již dlouhodobě diskutovány náboženské poměry v období let 1939-1945, zejména otázka (po)vědomí Vatikánu o tragických událostech v Evropě, odpovědnosti papeže Pia XII. na holocaustu, součinnosti církevních představitelů na tažení totalit Evropou či zodpovědnosti katolické církve na dramatických událostech druhé světové války a jejich podílu viny. V této knize se proto budeme věnovat nábožensko-politickému vývoji let 1939-1945, který zásadním způsobem ovlivnil mezinárodní situaci a znamenal otevřený nástup agresivních autoritativních a totalitních režimů, které porušovaly nejzákladnější lidská a občanská práva, demokracii, zásady dialogu a mezinárodního práva a dovedly nejen Evropu k historicky bezprecedentní tragédii. Tváří v tvář nesmírnému utrpení se ocitla rovněž katolická církev, která na ně musela v daném prostředí určitým způsobem a v určitém historickém kontextu reagovat. Papež s obavami sledoval dramatické události v Itálii, Německu, Rakousku, Španělsku, Francii, Sovětském svazu, Mexiku a dalších částech světa, kde mnohdy směřovaly proti hlavní myšlence Svatého stolce v mezinárodních vztazích - dosažení klidu a míru, kdy se všechny sporné otázky řeší jednáním a dohodou legitimních vlád.

Kniha rozhovorů se známým historikem, teologem a katolickým knězem Tomášem Petráčkem propojuje řadu světů. Petráčkovy úvahy o dějinách a dějinnosti se proplétají s jeho reflexí současného křesťanství a katolické církve, stejně jako celé společnosti.

Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia. Jak je to s otázkou změny, vývoje, kontinuity a diskontinuity v dějinách církve? Opravdu byl koncil „jenom“ pastorální, nikoliv doktrinální? Co znamenal program hermeneutiky kontinuity a reforma reformy přelomu první a druhé dekády třetího tisíciletí? Kdo, proč a jak připravil a uskutečnil koncil? Jak je to doopravdy s „problematickým“ učením koncilu, například náboženskou svobodou? A kde ve všech těch často velmi lidsky vedených zápasech a sporech hledat vanutí a řízení Ducha a je v možnostech historické vědy se o to pokusit? Jaká jsou měřítka a znamení „úspěšnosti“ církve či „zdravého vývoje“ a může i velká a stabilní církev odumřít a zaniknout? Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů.

Popis není dostupný

Kniha Tomáše Petráčka představuje jedinečný pokus o nový vhled do sociálních dějin české společnosti 10–12. století. Autor na základě dochovaných pramenů zkoumá problematiku proměn osobní svobody venkovského obyvatelstva, nově analyzuje roli nevolnictví a otroctví v raně přemyslovských Čechách či proměny vlastnictví půdy a majetku a dispozice s nimi. Spolu s tím originálním způsobem analyzuje vznik knížecích a církevních velkostatků, rozvoj hradské správy či vliv služebné organizace na rozvoj osobní svobody původně závislých řemeslníků. Provokativní závěry, k nimž autorův výzkum dospěl, tak vrhají na nejstarší české dějiny zcela nové světlo.

V roce 1904 vydal jezuitský generál Luis Martin varování před novou herezí při výkladu Bible, kterou nazývá „historická metoda“. Tento postoj záhy potvrdily nejvyšší církevní autority. O téměř devadesát let později Papežská biblická komise vydává dokument, ve kterém se konstatuje, že historickokritická metoda musí být považována za samotný základ veškeré vědecké exegeze v církvi. Jak došlo k tak radikální změně názoru během devadesáti let? Jaké byly peripetie zápasu o vědecký a kritický výklad Bible v katolické církvi? To jsou některé z otázek, na které se tato práce pokouší formulovat odpověď. Významným přínosem je integrování české katolické exegeze, která v té době měla přinejmenším čtyři vynikající představitele světové úrovně, do příběhu progresivní katolické exegeze té doby. Téma dějin zápasu katolické biblické vědy o přijetí náročných vědeckých kritérií umožňuje otevřít celou řadu dalších otázek: vztah církve a moderní doby, svobody teologické a exegetické práce, způsob výkonu učitelského úřadu církve, vznik a výklad církevních dokumentů, otázku cenzury a autocenzury v církvi, ohrožení vlastní osobní víry vědeckým bádáním či otázku následků ignorování a popírání reálně existujících problémů.

Popis není dostupný

Popis není dostupný