Tento svazek obsahuje překlad čtvrté a závěrečné části traktátu o jednom Bohu (STh I, q. 19-26). Tomáš se zde věnuje druhým dvěma velkým tématům, jež předeslal v úvodu pojednání o Božích aktivitách: Boží vůli a moci. První tři otázky pojednávají o Boží vůli a jejích stavech (láska, radost, spravedlnost a milosrdenství), následují tři otázky o prozřetelnosti, předurčení a knize života a po nich dvě otázky o Boží moci a blaženosti. Úvodní studie se snaží poskytnout koncepční nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu. Začíná uvedením čtenáře do Tomášova pojetí vůle a jejího připisování Bohu a pokračuje komentářem k jednotlivým částem Tomášova textu. Zvláštní pozornost je věnována problematice vztahů mezi Boží vůlí, nutností a svobodou. Studie se zaměřuje především na ty aspekty, u nichž častěji dochází k chybnému výkladu či hodnocení.

Traktát o spravedlnosti v Teologické sumě je v našem vydání rozdělen do tří svazků. V tomto svazku (STh II-II, q. 57-80) čtenář najde základní Tomášův úvod do problematiky spravedlnosti. Na prvním místě jde o definice a základní rozlišení typů spravedlnosti. Jako u všech ctností, i v případě spravedlnosti rozlišuje Tomáš integrální, subjektivní a potenciální části. Tento svazek probírá integrální a subjektivní části. Tomáš zde popisuje podmínky, jejichž splnění umožňuje existenci ctnosti: konání dobra, vyhýbání se zlu; dále vymezuje druhy, na něž se spravedlnost rozrůzňuje: směnnou a distributivní spravedlnost; a poté pojednává o hříších proti spravedlnosti. Další dva chystané svazky se budou věnovat částem potenciálním.

Tento svazek Teologické sumy (STh I-II, q. 106-114) obsahuje traktát o novém zákoně spolu s otázkami o milosti, ospravedlnění a zásluhách. Tomáš problematiku nového zákona, stejně jako v pojednání o starém zákonu, na něž tento svazek navazuje, neprobírá "biblisticky", tedy s důrazem na soubor určitých knih, ani "spáso-dějinně" s důrazem na různé typy smlouvy, ale z hlediska "zákona", tedy jako rozumově dané směrnice pro naše jednání. Na rozdíl od starého zákona, jenž byl probírán podle tří typů přikázání: morálního, obřadního a soudního, se novozákonní problematika soustředí kolem pojmu milost, klade tedy větší důraz na Boží působení než na lidskou snahu přiblížit se Bohu.

Tento svazek obsahuje překlad třetí části pojednání o jediném Bohu (STh I, q. 14-18). Tomáš se v něm zaměřuje především na charakteristiku a obsah Božího poznání, včetně několika tradičních problémů, jež s tímto tématem souvisejí. Zabývá se také pojmy pravdy, nepravdy a života, a to jak pokud jde o ně samotné, tak v jejich vztahu k Bohu a jeho poznání. Úvodní studie si klade za cíl poskytnout čtenáři koncepční nástroje usnadňující porozumění přeloženému textu. Vysvětluje význam základních pojmů, které Tomáš v diskusi o poznání používá, a pokračuje komentářem jednotlivých částí traktátu. Podrobněji rozebírá ty aspekty Tomášova myšlení, které jsou náchylné k nesprávné interpretaci. Zvláštní kapitola je věnována úvodu do tradičních sporů o vztahu mezi Božím poznáním a jeho kontingentními a proměnlivými objekty.

V tomto pojednání (STh I-II, q. 55-67) Tomáš rozebírá základní charakteristiky ctností. V návaznosti na Aristotela a Augustina nejprve uvádí definici ctností, poté se zaměřuje na jejich subjekt, tj. na jednotlivé schopnosti lidské duše, které jsou ctnostmi zdokonalovány. Dále rozebírá různé druhy ctností: ctnosti rozumové, morální (kardinální) a teologické (víra, naděje a láska). Následně se věnuje tématům, která jsou pro všechny typy ctností zásadní: pojednává o příčině ctností, o středové pozici ctností, o jejich jednotě a propojení. Na závěr se zabývá problematikou trvání ctností po skončení pozemského života. Tomášův traktát o ctnosti je jedním ze zásadních textů dějin filosofie zaměřených na etiku ctností. Pomáhá nejen pochopit, co je ctnost, ale také představuje cesty formace k ctnostnému jednání.

V této části Teologické sumy (STh III, q. 27-30) Tomáš analyzuje teologické argumenty převzaté z Písma, Tradice, církevních otců a koncilů, které objasňují život a vlastnosti Matky Boží v úzké souvislosti s početím a narozením Krista. Hlavním východiskem je zde pro Tomáše událost Zvěstování a Mariino mateřství. Výklad je především důkladnou analýzou biblických zpráv o událostech a srovnáním interpretací církevních otců a prohlášení církevních koncilů. Tomášova nauka v tomto textu představuje nepochybně jeho vyzrálé období teologa a stala se impulsem k dalšímu rozvinutí mariologie.

Série: Vtělené Slovo

Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7-15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15).

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257-1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku.

Popis není dostupný

Traktát o hříchu (STh I-II, q. 71-89) se nachází v Prima secundae, mezi pojednáními o ctnostech a o zákoně. Tomáš v něm podrobně a detailně rozpracovává téma hříchu, předkládá odpovědi na otázky, co je hřích, jak se rozděluje, jaké jsou jeho příčiny a k jakým vede důsledkům. Nezabývá se zde konkrétními typy hříchů, ale popisuje hřích na obecné rovině. Zdůrazňuje jeho neuspořádanost a nerozumnou povahu, odchýlení se od rozumového řádu. Hřích je zde vykreslen nikoli primárně jako neposlušnost vůči zákonu, ale jako nerespektování vlastního rozumu, který je zodpovědný za pochopení a reflexi přirozeného, božského a lidského řádu.

Tomáš Akvinský nebyl pouze filosof a teolog, ale také vykladač Písma svatého. Jeho komentáře k biblickým knihám tvoří významnou součást jeho díla. Tento svazek přináší první překlad z Tomášových biblických komentářů, a to jeho výklad listu Filipanům. Jedná se o tzv. lecturu, tedy text v té podobě, jak si jej autor připravil pro přednášku. Obsahuje vysvětlení jednotlivých veršů proložené odkazy na jiné biblické citáty, které s probíraným tématem souvisejí, rozvíjejí ho a doplňují. Filipané jsou pro Tomáše vzorem křesťanů, kteří na úzké cestě Kristově snášejí pro Krista mnohá soužení, osvíceni a sjednocováni vírou vnášejí Kristovo světlo do světa a uprostřed jeho bolestí a smutků svědčí o pravé a trvalé radosti, která se rodí a posiluje z blízkosti Pána.

Vizuálně i obsahově poutavá kniha přináší nový český překlad traktátu Tomáše Akvinského, doplněný latinským originálem i nejstarším českým překladem od Votky a Vojáčka z roku 1887. Text traktátu dále doprovází podrobný, didakticky koncipovaný průběžný komentář a vše je proloženo třiceti kvestiemi ve stylu Tomášovy Teologické sumy, v nichž se autoři pokoušejí o samostatné systematické řešení obtížných bodů, které při četbě Tomášova textu vyvstávají. Publikaci autoři připravili jako hold filosofickému a pedagogickému dílu svého učitele, prof. Stanislava Sousedíka, průkopníka scholastických studií v českých zemích.

Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.

Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.

Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106-114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115-119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.

V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.

Série: Vtělené Slovo

V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).

V tomto svazku přinášíme první otázku Teologické sumy (STh I, q. 1), v níž se Tomáš zaměřuje na samotnou teologii, tedy na disciplínu, která je pro Teologickou sumu stěžejní. Tomáš ji nazývá posvátnou naukou, neboť slovo teologie se v jeho době obvykle používalo pro metafyziku. Největší část otázky zaujímají články spojené s konceptem teologie jako vědy a moudrosti. Dále Tomáš pojednává o jazyku teologie a roli Písma svatého v teologickém bádání. Úvodní studie obsahuje kromě pojednání o hlavních tématech první otázky také obsáhlý úvod do historie a struktury celé Teologické sumy.

Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103-105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád - zázraky.

Tento svazek přináší první dva traktáty o jednotlivých svátostech – o křtu a biřmování (STh III, q. 66–72). Traktát o křtu je rozdělen na dvě hlavní části, na pojednání o samotném křtu a o přípravách na křest. V první části Tomáš probírá skladbu svátostného znamení (q. 66), dále pojednává o udělovateli (q. 67) a příjemci (q. 68) a nakonec se zaměřuje na účinky svátosti (q. 69). V části věnované přípravám na křest se Tomáš nejprve zabývá obdobím starozákonní praxe obřízky od Abraháma až ke Kristu (q. 70) a poté se zaměřuje na přípravy, které probíhají zároveň se křtem, totiž na novozákonní prvky katechismus a exorcismus (q. 71). Následující traktát o biřmování je soustředěn do jediné otázky o dvanácti článcích (q. 72). Tomáš zde zkoumá, jak se pojem svátosti uplatňuje na biřmování, dále rozebírá svátostné znamení a účinky svátosti, biřmovací charakter a svátostnou milost, pojednává o příjemci a udělovateli svátosti a o roli kmotra. V posledním článku pak komentuje liturgický obřad svátosti.

Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.

Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49-54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22-48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl.

V této části Sumy (STh II-II, q. 171–178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve. Postupně se věnuje daru prorokování (prophetia), vytržení (raptus), milosti jazyků (gratia linguarum), řeči moudrosti a poznání (sermo sapientiae et scientiae) a milosti konání zázraků (gratia miraculorum). Soustřeďuje se především na dar prorokování, jemuž věnuje víc jak polovinu celého traktátu. Proroctví neomezuje na dobu biblickou ani pouze na prvotní církev, ale chápe ho jako fenomén patřící k životu církve obecně. Velkou váhu kladenou právě na proroctví lze vysvětlit Tomášovým důrazem na slovo a hlásání. Spatřuje zde velké nebezpečí neautentického projevu, který církvi neprospívá, ale ohrožuje ji. Tomášův traktát přináší zajímavé intelektuální podněty k reflexi o mimořádném působení Ducha pro budování církve a podporu víry.

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 73–83). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť. Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

V této části Teologické sumy (STh I, q. 90–102) Tomáš pojednává o člověku v situaci před prvním hříchem. Nejprve se zabývá stvořením prvního muže s ohledem na jeho duši a tělo, poté stvořením první ženy pro muže, dále popisuje účel stvoření člověka a vysvětluje, co to znamená, že byl stvořen k obrazu Božímu. Věnuje se také otázkám ohledně intelektu prvního člověka, stavu milosti, rozebírá vztahy mezi lidmi navzájem a jejich vztah k ostatnímu stvoření, dále otázku nesmrtelnosti, plození a místa přebývání, tj. ráje. Jedná se o vyváženou syntézu, která stojí na empirickém východisku, je věrná biblickému textu a neopomíjí teologickou tradici.

Traktát o naději (STh II-II, q. 17–22) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem. Poté se zaměřuje na subjekt naděje, a to nejen na konkrétní duševní sílu, kterou naděje formuje, ale také na typ lidí, kteří mohou naději mít. V další části rozebírá dar Ducha svatého, který s nadějí úzce souvisí, což je dar bázně Boží. Následně pojednává o neřestech, které ctnosti naděje odporují, tedy o zoufalství a opovážlivosti. V závěru se zabývá souvislostí naděje s Božími přikázáními.

Tomášův traktát o hexaemeronu (STh I, q. 65–74), tedy o šesti dnech stvoření, jak jsou popsány na začátku Bible, představuje jakési teologické rozvinutí kratšího a spíše filosoficky laděného traktátu o stvoření obecně, který je zařazen v otázkách 44–49. Téma stvoření Tomáš rozděluje na tři základní fáze. První je dílo stvoření, které představuje uvedení světa do existence Bohem bez jakéhokoli předpokladu (ex nihilo). Zasahuje část prvního dne. Druhé je dílo oddělení, které začíná ještě v prvním dni a trvá do konce dne třetího. Jde o oddělení světla od temnoty, vody na zemi od vody na obloze a na zemi pak oddělení vod od souše. Třetím je dílo ozdobení zahrnující čtvrtý, pátý a šestý den. Představuje jakési vybavení země tím, co se hýbe a co ji v tomto ohledu obohacuje.

Traktát o prozíravosti (STh II-II, q. 47–56) rozvíjí a konkretizuje základní nauku o kardinálních ctnostech, jak je vyložena v předešlých částech Sumy. Na rozdíl od oněch úvodních teoretických rozborů a argumentů se zde přistupuje k celé problematice velmi prakticky. Text se tak stává zřetelně užitečným a využitelným jak pro učitele, vychovatele a pastýře, tak pro každého čtenáře, který chce získat konkrétní pomoc a doporučení pro vlastní morální rozvoj. Ukazuje a potvrzuje se tím, že Tomášova Suma není pouhou učebnicí nebo teoretickým kompendiem pro intelektuály, ale i praktickou příručkou pomáhající k morálnímu a duchovnímu růstu křesťana.

Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou. V traktátu o víře (STh II-II, q. 1–16) se Tomáš tedy nejprve ptá po definici víry, zkoumá její úkony, dary Ducha svatého, které k ní patří, a nakonec hříchy a přikázání týkající se víry. Pomůže nám mimo jiné vyjasnit vztah „víry a skutků“, který se stal významným kontroverzním tématem v dějinách církve.

Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici (STh I, q. 27–43)? Asi stěží zpochybníme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie a že hrají důležitou úlohu v intelektuálním souboji, který tak či onak ovlivnil politické dějiny západní civilizace. Vždyť tak jako je náš svět svým způsobem obrazem trojjediného Boha, jsou politické události, alespoň do určité míry, odrazem diskusí o tomto Bohu. Poněkud problematičtější je otázka, zda může Tomášův traktát o Trojici inspirovat, či dokonce spoluurčovat povahu dnešních filosofických či teologických debat. Jako plod vysoce spekulativního myšlení se zdál být navždy odsouzen do starého teologického harampádí. Nyní však tyto „nepraktické“ úvahy znovu ožívají: neboť jak jinak můžeme být „připraveni obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje“ (1 Petr 3, 15)? Jak jinak se budeme hájit, když nás stoupenec judaismu či islámu obviní z polyteismu? Jak jinak budeme odstraňovat racionální překážky, které druhým a mnohdy i nám samotným překáží v přijetí víry?

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech. Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena. Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši. ... Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: „Je duše těleso?“ Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu. Vysvětlení je třeba začít uvedením definice „duše“, z níž Tomáš vychází: „Duše je první princip života v živých jsoucnech.“ ... Co to tedy znamená, že je duše principem života a proč je nutné tento princip odlišit od čistě biologických funkcí? Ačkoliv za principy jednotlivých tělesných funkcí lze považovat cosi tělesného (oko je principem vidění), při hledání odpovědi na otázku po duši se nelze omezit na některou ze životních funkcí, ale je třeba hledat princip, který všechny tyto činnosti umožňuje. Je třeba se ptát, co je principem života živého tělesa. Kdyby takový princip neexistoval, pak by ale nutně všechna tělesa musela být neživá. Otázka tedy je, co je tím, co oživuje tělo, co je oním prvním principem. Tento první princip nemůže být ničím tělesným, protože kdyby byla životním principem tělesnost jako taková, pak by všechna tělesa musela být živá. Tento první princip života je to, díky čemu člověk, v tento okamžik konkrétně lidské tělo, existuje jako živé těleso. Tomáš svou odpověď zakončuje následujícím vysvětlením. Jako teplo, jež je principem ohřívání, je samo netělesné, ačkoliv je aktem čehosi tělesného, tak je také duše, jež je principem života, sama netělesná, ačkoliv je aktem těla. ... (Z úvodní studie)

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ... (Z úvodní studie)

Kniha obsahuje první český překlad páté až sedmé otázky Tomášových disputovaných otázek o pravdě. Tomáš Akvinský v nich otevírá problematické body víry v prozřetelnost a předurčení, koriguje některá svá dřívější vyjádření a připravuje půdu pro další reflexi nad tématem, ke kterému se bude vracet až do posledních týdnů svého života. Tomášova reflexe nad vztahy mezi Božím působením, svobodou, nutností, náhodou a zlem je v mnoha směrech svobodná od zdánlivých samozřejmostí dnešního myšlenkového světa. Jeho úsilí o seriózní myšlení, nezatížené dnešními schématy, představuje obohacení a výzvu pro kohokoli, kdo se chce těmito otázkami vážně zabývat.

Série: O Boží moci

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265-1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75-89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

V roce zasvěceném Božímu milosrdenství bychom se měli také ptát po našem lidském milosrdenství, vždyť i my máme být milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Přestože se láska (a milosrdenství jako její účinek) často chápe jako protiklad rozumu, svatý Tomáš ukazuje, že je tomu právě naopak – láska je vrcholným projevem rozumové přirozenosti.

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší.

Popis není dostupný

Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku. Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky 2-4, tedy o lásce, o bratrském napomenutí a o naději.

Série: O Boží moci

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.

Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu. Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

Tomáš Akvinský byl nazýván doctor angelicus (andělský učitel) nejen pro svou trpělivost, ale především pro velkou pozornost, kterou věnoval tématu andělů. V první části Teologické sumy najdeme ve dvou rozsáhlých traktátech celou řadu zajímavých otázek a odpovědí jak filosofického, tak teologického rázu. Bohužel je dnes téma andělů v křesťanské teologii poněkud opomíjeno, a je pravidlem, že jakmile se přestane kultivovat víra, bují pověra. Promýšlení andělů jakožto nemateriálních, myslících a svobodných tvorů nám může sloužit jako určitý myšlenkový experiment, v jehož rámci lze řešit celou řadu otázek vztahujících se k člověku, jeho poznání, mravní hodnotě jednání a podobně. Komentovaný překlad jednoho z nejvýznamnějších středověkých děl o andělech může všem zájemcům o toto téma přinést celou řadu podnětů.

Třetí část Disputovaných otázek o ctnostech (QD De virtutibis, q. 5), tentokrát o ctnostech kardinálních. Žádné obavy, druhá část (q. 2-4 o božských ctnostech) vám neunikla, bude následovat až nakonec.

Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání. Ctnostné jednání je pro Aristotela a Tomáše takové, jaké můžeme vidět u ctnostného člověka. Kde je ale ten vzorový příklad ctnostného člověka? Aristotelés na tuto otázku přímo neodpovídá, protože předpokládá, že rozumný člověk má takový vzor takřka před očima ve vznešeném Athéňanovi. Pro Tomáše je to především Kristus a světci, ale z filosofického hlediska musí věc uchopit jinak, proto definuje ctnostného člověka jako toho, kdo neuhýbá z cesty, na niž ho postavila jeho přirozenost: "člověk, jaký má být". Pro dnešní společnost není podvědomým vzorem vznešený Athéňan, tím méně Kristus a svatí, ale už ani zákon lidské přirozenosti. O to důležitější je přemýšlet o těchto věcech explicitně: v čem spočívá ctnost, kam ji zařadit v celku lidské přirozenosti, jak ji získat a rozvíjet, jaké jsou jednotlivé ctnosti a jim odpovídající neřesti? To vše je tématem druhé knihy Aristotelovy Etiky Nikomachovy a potažmo komentáře svatého Tomáše.

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí "vědu o dobrém životě" na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu. K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří - kromě komentáře k Aristotelově Etice a rozsáhlé střední části Teologické sumy - komplex pěti diskutovaných otázek o ctnostech, Quaestiones disputatae de virtutibus. První otázka se zabývá ctnostmi obecně, tedy tím, co jsou a kam patří v celku lidských potencí a schopností. Tuto otázku předkládá svazek, který právě držíte v rukou. Druhý díl, jehož vydání se připravuje, bude obsahovat pojednání o kardinálních ctnostech (5. otázka QD), třetí pak o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).

Svazek z ediční řady Knižnice Logosu přináší v českém překladu významný alchymický traktát Aurora consurgens aneb Jitřní záře a další texty. Obsah - D. Ž. Bor: Záře aurory na východním obzoru, Aurora Consurgens sv. Tomáše Akvinského a připojený druhý díl (oba díly v novém českém překladu Milana Koláře), Baron Urbiger: Aforismy o Velkém Elixíru filosofů, Raymond Lullus: Apertorium o složení Kamene mudrců a Majoricani Elucidarium, Hieronymus Reusner: Pandora, to je boží dar, Johann de Monte Raphaim: Poučky pro žáky přírody.

Dnešní pokusy o křesťansko-islámský dialog nejsou ničím novým a nebyly nové ani v době svatého Tomáše Akvinského. Nový byl však způsob, jakým se nyní snažilo křesťanství s islámem vypořádat. Zatímco zpočátku byl islám považován za křesťanskou herezi a kontroverze s ním měly čistě polemický ráz, na počátku 13. století se začínají objevovat pokusy - především zásluhou františkánů a dominikánů - o šíření misie mezi muslimy v Orientu a v Evropě. Zatímco františkáni se orientují na praktickou pastorační činnost (být příkladem a vyzývat k obrácení), dominikáni se snaží o intelektuální konfrontaci s islámem. K těmto pokusům patří i Tomášovo pojednání O důvodech víry (De rationibus fidei), obsahově velmi podobné Sumě proti pohanům. I zde se Tomáš snaží představit křesťanskou víru tak, aby jeho argumentace byla srozumitelná rovněž pro nevěřící.

Otázka dobra patří k základním tématům, kterými se středověcí učenci zabývali. Tomáš Akvinský zpracoval téma dobra ve dvou svých spisech: ve XXI. otázce souboru Quaestiones Disputatae De veritate a ve svém komentáři Boëthiova spisu De ebdomadibus. Obě pojednání jsou představena v této publikaci spolu s úvodní studií, která zařazuje Tomášúv koncept dobra do souvislostí dobových diskuzí. Jako první otevřel otázku dobra již svatý Augustin, který se snažil pochopit původ zla ve stvoření: pokud je Bůh, Stvořitel všeho, Prvním dobrem, pak vše stvořené, nakolik má své bytí od Prvního dobra, musí být dobré. V rámci stvoření proto nelze mluvit o zlu. Boëthius ve svém spisu De ebdomadibus navazuje na sv. Augustina a vysvětluje, jakým způsobem jsou věci dobré. Tomáš Akvinský v otázce O dobru představuje své vlastní pojetí dobra. Navazuje na svého učitele Alberta Velikého a propracovává do důsledku Albertovu teorii, že dobro přidává jsoucímu něco pouze pojmově. Tomáš posouvá tradiční pojetí dobra a definuje ho jako vztah k bytí. Ve svém Komentáři k De ebdomadibus ukazuje, že takto pojaté dobro neztrácí žádný z požadavků, které na něho tradice klade.

Tato dvě opuscula patří mezi Tomášova kázání. Díky nim si můžeme představit Tomáše Akvinského nejen jako scholastického učence, ale především jako světce. Jeho cílem bylo vést posluchače ke svatosti, a tomu odpovídá jazyk a styl těchto kázání - konkrétní, určovaný denní zkušeností a úctou k Božímu slovu. Díky své hloubce a jasnosti k nám jeho homilie promlouvají i dnes.

Jeden z Tomášových spisů, který se snaží shrnout obsah víry do jednoho komplexního pojednání. Na rozdíl od spisů jako jsou Suma teologická, Suma proti pohanům nebo Komentář k Sentencím, nepostupuje Tomáš v Kompendiu v tématickém sledu daném Sentencemi (od Boha přes stvoření, etiku, christologii až po svátosti a eschatologii), ale postupuje podle třech teologických ctností (Tomáš zemřěl dřív, než dílo dokončil - celá je jen první část věnovaná víře. Druhou o naději jen rozpracoval, a třetí o lásce chybí vůbec). Dále stojí za zmínku, že spis není psán formou otázek, námitek a odpovědí, ale v krátkých a poměrně čtivě psaných kapitolách.

Tomášovým úmyslem je pojednat o andělech (separovaných substancích), a traktát je rozdělen do dvou hlavních částí. V první části se Tomáš pokouší shrnout a kriticky posoudit to, co o separovaných substancích soudili různí filosofové od samého počátku filosofie až do Tomášovy doby, především Platón a Aristotelés. Ve druhé části traktátu vykládá Tomáš katolickou nauku o andělech, která je založena na Písmu svatém, na učení církevních otců a na odkazu Dionýsia Areopagity, který "vynikl nad ostatní myslitele ve výkladu toho, co náleží duchovým substancím". Tato teologická část zůstala bohužel nedokončena a tvoří podstatně menší část spisu. Traktát tedy zůstal především důležitým a bohatým zdrojem poznání klíčových aspektů Tomášova metafyzického myšlení.

Tři otázky z Questiones disputatae (De veritate, q. 15, 16 a 17) vytvářejí celek, který hledá kriterium pro hodnocení lidského jednání, a proto se zabývá především otázkou svědomí.

Popis není dostupný

Rozbor některých teologických otázek, které se nacházejí v dobovém shrnutí nauky řeckých církevních otců. Přestože řada citátů řeckých otců je nepřesných a nelze je dnes dohledat jako reálné citáty známých děl, představuje Tomášův spis svébytné dílo, které reaguje hlavně na některé otázky trinitární teologie, christologie a eklesiologie.

Kniha "Otázky o duši" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Akvinský Tomáš. Kniha je brožovaná. Obsahuje 392 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Krystal OP" z roku 2010. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "O lásce" s podtitulem výběr otázek z Teologické sumy spadá do žánru Filozofie. Autorem je Akvinský Tomáš. Kniha je brožovaná. Obsahuje 248 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Krystal OP" z roku 2005. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "O zákonech v Teologické sumě" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Akvinský Tomáš. Kniha je brožovaná. Obsahuje 144 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Krystal OP" z roku 2004. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "O pravdě, o mysli" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Akvinský Tomáš. Obsahuje 360 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Krystal OP" z roku 2004. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha "Kancionál červený" spadá do žánru Duchovní literatura. Autorem je František z Assisi, Karel Cikrle, Ladislav Simajchl, Tomáš Akvinský, neznámý. Přejeme příjemné čtení.

Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7-15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15).

V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265-1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75-89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.