Série: Poznámky k literatuře

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací – naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Adorno, který vystupoval proti výkladovým systémům, zde podává v podstatě úplný a originální estetický systém. Od vztahu umění estetiky a společnosti v prvních i posledních kapitolách se autor velmi zásadně vyslovuje ke vztahu krásna přírodního a uměleckého, ke kategoriím krásna a ošklivosti, k subjektivním a objektivním stránkám uměleckého díla, k jeho soudržnosti a smyslu, ke zdánlivosti, záhadnosti i pravdivému obsahu umění a zejména k rozpornému vztahu umění a skutečnosti.

Popis není dostupný

Kniha vznikla ze série dvanácti přednášek přednesených roku 1961 na frankfurtské univerzitě a vysílaných také Severoněmeckým rozhlasem. Klade si za cíl uvést čtenáře nejen do hudební sociologie, ale i do sociologické koncepce frankfurtské školy. Autor se zde čtenářům, kteří ho znají zejména jako filosofa a sociologa, představuje též jako teoretik hudby.

Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u německých existenciálních filosofů, především Karla Jasperse. Hlavním tématem knihy však je žargon Martina Heideggera. Adorno zasazuje Heideggerovu filosofii do širších kulturně-historických souvislostí, o nichž píše už v Dialektice osvícenství. V knize Žargon autenticity nalezneme množství odkazů na literární díla (Karla Krause, Rainera M. Rilkeho nebo na německé populární romány), které Adorno rozehrává při zkoumání filosofické „řeči autenticity“. V českých podmínkách je Žargon autenticity v zásadě první knihou, která přináší fundovanou kritiku Heideggerova myšlení. Adorno vyjadřuje nepoctivost pojmů, které se objevují jako zaklínadlo nejen ve filosofii, ale i v teologii, beletrii a poezii. Autenticita a hledání kořenů, s nimiž se setkáváme i v dnešní době, v sobě skrývají to, čemu chtějí uniknout. To je poselství Žargonu autenticity pro naši současnost.

Jen na první pohled se soubor Adornových fragmentů, poněkud možná matoucích svým tematickým záběrem – čteme v nich o Proustovi, Baudelairovi, Ibsenových dramatech a kulturním průmyslu, o předválečné němčině, fašismu i odborovém hnutí, o ženské otázce a milostném citu, o americké krajině i touze po domově –, může čtenáři jevit chaotický, zejména bude-li knihou Minima Moralia zprvu jen listovat. Ale i to je (možná dokonce přiměřenější) způsob, jak se přiblížit Adornovu myšlení. Kniha vznikla v době těsně poválečné a její podoba nemůže nereagovat na události druhé světové války a zkušenost (jakkoli zprostředkovanou, neboť Adorno válku prožil v emigraci) masového vyvražďování Židů; psát s touto zkušeností „v nervech“ metodicky úhledná pojednání o etických problémech by kromě jiného bylo, ač to autor nikde výslovně neříká, urážkou všech jejích obětí. Avšak i z hlediska „produktivnosti“ myšlení je zdánlivě roztěkaná forma fragmentů adekvátnější autorově úsilí po porozumění skrytým i očividnějším hrůzám tehdejšího (dnešního?) světa. Adornovo myšlení je inspirováno Hegelovou dialektikou a Marxovou kritikou kapitalismu; tyto podněty však výrazně přetváří – pravdou již v žádném případě není totalizující idea celku – a zároveň je překračuje mesiánskou perspektivou, jež je stejnou měrou nedosažitelná jako nezbytná.

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací – naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.