Minulost a lži z ní jsou jako veš v kožichu. Jednou se objeví, ukážou, nebo vyvstane nějaký náznak jejich existence na světlo světa. Všem na oči. Třeba jen v podobě nejistoty nebo praskliny v jinak klidném životě. A jak to tak bývá, tak se to stane vždy v tu nejnevhodnější dobu. To nikdo neplánuje a ani nejde naplánovat. Hlavní hrdinka chce chodit se vztyčenou hlavou, chovat se zodpovědně a neubližovat nikomu a nijak, ale jak dlouho to může být možné, když ji minulost opětovně atakuje. A je možné to vydržet? Nebo má ustoupit, sklonit hlavu? Co je víc, pocit hrdosti, že to ustojí za cenu neustálého sebebičování se, nebo ustoupit, zčeřit klidné vody sobě a ostatním a žádat o pomoc, odpuštění, přiznat se k tomu, co celé roky tajila?

Každý má potřebu k někomu patřit, mít rodinu, zázemí, najít a znát sama sebe a také své kořeny. Hlavní hrdinka to má v životě trochu jinak. Jako všichni se narodila samozřejmě své matce, měla pochopitelně otce, tedy nešlo o neposkvrněné početí, přesto dlouhou část svého života nacházela rodinu u blízkých nepříbuzných osob. V jejím osudu ale rodina figurovat měla. Moc to také chtěla. Cítila potřebnost rodiny už jen pro seberealizaci sama sebe. Kroky, které Kris vedly její osudnou cestou, někdy i nevyšlapanými cestami, ji, jak se nakonec dočkala, nabídly obojí, ale… rodina vlastní, ta pokrevní, a rodina vytvořená na základě někdy těžko skousnutých situací, které ji v životě potkaly, ji samy utvrdily v tom, co rodina ve skutečnosti znamená a co od ní očekává.