Jsoucno a bytí nabízí pedagogicky vstřícný úvod do myšlení a textů Tomáše Akvinského (1225-1274). Zájemce se zde seznámí s hlavními Tomášovými termíny a pojmy a pochopí základní myšlenkové postupy, na nichž je Tomášovo myšlení vybudováno. Součástí svazku je latinský originál i český překlad Tomášova pojednání O jsoucnu a esenci a antologie dalších ukázek. Rozšířené a zrevidované vydání osvědčeného učebního textu, jehož první vydání z roku 1992 je dnes již dlouhodobě nedostupné, vychází vstříc výzvám k jeho zpřístupnění novým generacím zájemců.

Kniha přináší analýzu některých příspěvků k politické filosofii vzniklých na protestantské a katolické straně v českých zemích v 17. století. První část knihy se zabývá spisy protestantskými z období před rokem 1620, jejichž autoři (Georg Erast Tschernembl, Jan Jesenský) - často přímí účastníci probíhající stavovské revolty - navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů a snažili se obhájit odpor proti katolickému vladaři na základě tohoto teoretického východiska. Další významný myslitel - J. A. Komenský se sice na politickou oblast primárně nezaměřoval, nicméně v rámci svého rozsáhlého díla pojednal i některá politická témata, jimiž předznamenal budoucí osvícenecké tendence. V pobělohorské době se v českých zemích působící myslitelé zabývali tehdy v učeneckých kruzích horlivě diskutovanou otázkou, zda lze připustit existenci tzv. filosofického hříchu, tj. prohřešku proti přirozenému zákonu, a to i za předpokladu, že by nebylo Boha. Význam problému spočívá v tom, že připuštěním filosofického hříchu, byly položeny předpoklady k rozvoji pozdějších, již sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie. Autoři ukazují, že v Čechách působící učenci, Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence možnosti filosofického hříchu. Nauka, kterou zastávali, byla však církevními úřady prohlášena r. 1690 za bludnou. Vedle toho věnují autoři v této části pozornost i počátkům teoretické reflexe národností otázky, jak ji lze zachytit na německé straně u pražského františkána Bernharda Sanniga, na české u Bohuslava Balbína

Příspěvek k diskusi o učení Jana Husa o současného českého historika filosofie.

Autor, rakousko-uherský a později československý důstojník, líčí v prvním díle svých memoárů část svých bohatých životních vzpomínek. Vrací se nejprve do dětství, které prožil v české rodině usilující o hospodářský a společenský vzestup, zpočátku ve východní části staré monarchie a později v Plzni. Dále popisuje svá studia na dělostřelecké kadetní škole v Traiskirchenu a pohnuté zážitky z první světové války, v níž se zúčastnil bojů zčásti na ruské, hlavně však na italské frontě. Nyní zveřejněná část jeho vzpomínek přibližuje čtenáři poměry v československé armádě v prvních patnácti letech její existence a nově se ustavující životní způsob slovenské a české, zejména pražské, společnosti tehdejší doby.

Popis není dostupný

Ve své práci se autor pokouší o novou formulaci důkazu Boží existence na základě empirického světa, tedy tzv. důkazu kosmologického, a o řešení některých otázek, které s ním souvisí. Jedná se předně o otázku místa, které tento důkaz zaujímá v lidském životě, a dále o problémy některých jeho filosofických předpokladů. Kosmologický důkaz není sám o sobě nijak nový: objevuje se prvně u Platóna, v rozvinuté podobě u Aristotela a po ně ve středověké scholastice. V novověku mu dal vytříbenou podobu především Leibniz. Záhy po něm se však objevili na scéně evropského myšlení dva myslitelé, jejichž jména se stala přímo symbolem dodnes trvajícího zpochybnění kosmologického důkazu: David Hume a Immanuel Kant. Teprve v souvislosti s moderním rozvojem analytické filosofie se opět vynořuje jistý zájem o důkazy Boží existence, které by si mohly nárokovat objektivní platnost - vedle apriorního důkazu ontologického i o důkaz aposteriorní, kosmologický. Jeho tzv. přírodovědnou formulaci dnes reprezentuje zejména oxfordský filosof náboženství Richard Swinburn. Vedle toho lze však tento důkaz i v rámci metafyziky, a právě metafyzickou důkazní metodou je vedena předkládaná práce: Pojmovou analýzou přirozeného jazyka se snaží zjistit nejobecnější rysy empirického jsoucna. Získané poznatky poté vysvětluje tím, že deduktivně hledá odpověď na otázku „proč?“. Odpověď, k níž takto metafyzika dospívá, by proto měla být v principu - alespoň podle toho, jak si tato věda sama rozumí - odpovědí nikoli pravděpodobnou, nýbrž jistou.

Průřezový výbor studií českého filosofa a znalce středověkého a raně novověkého křes­ťanského myšlení prof. Stanislava Sousedíka (*1931). Výbor zahrnuje filosofické texty od roku 1965 až do současnosti, které jsou řazeny zčásti chronologicky, zčásti se však doplňují a prostupují také tematicky. Najdeme zde texty věnované např. Janu Husovi, J. A. Komenskému, T. G. Masarykovi, Z. Kalistovi, J. Patočkovi i dalším postavám a té­matům českých kulturních dějin. Společným rysem všech textů je vyhraněná motivace autorova uvažování, pro nějž je filosofie ve svých různých podobách vždy nástrojem jed­nak kritiky, jednak racionálního vyjasňování předpokladů jím vyznávané křesťanské víry. Výbor, který vychází u příležitosti autorových 80. narozenin, je doprovázen rozsáhlým autobiografickým náčrtem.

Popis není dostupný

V české literatuře máme dnes již více prací pojednávajících o problematice hermeneutiky. Jsou většinou inspirována dílem německého filosofa H.-G.Gadamera a zakládají se na myšlenkovém odkazu Gadamerova učitele, M. Heideggera. Takovému typu hermeneutiky se říká integrativní. Integrativní hermeneutika vyúsťuje v historický relativismus. Zcela stranou zájmu u nás dosud zůstalo jiné pojetí hermeneutiky, jemuž se říká rekonstruktivní. Rekonstruktivní hermeneutika navazuje na myšlenkový odkaz italského autora E. Bettiho. Betti vychází po filosofické stránce z realistických principů a setrvává díky tomu, na rozdíl od integrativní hermeneutiky, na půdě historického objektivismu. Kniha obsahuje přístupně napsaný výklad základů rekonstruktivní hermeneutiky a poskytuje čtenáři vedle toho i možnost seznámit se v českém překladu s jedním ze základních Bettiho spisů.