Káva z Mocha je hořkosladkým lektvarem z pera nejpovolanějšího, totiž lékárníka. Bolestí jiných se dotýká míst, o nichž jste ani netušili, že v sobě máte.Dokud vznikají knihy, přinášející svědectví z míst, která by si za vlastní domov vybral jen málokdo, a dokud existují lidé, kteří žijí svůj život nejen pro sebe, je tu naděje.

Lékárník a účastník humanitárních misí Lékařů bez hranic Stanislav Havlíček na své druhé misi vedl v Bangladéši lékárnu pro uprchlický tábor, ve kterém našla útočiště před násilím nejpronásledovanější menšina na světě, Rohingové. Kniha Hlas větru, je právě odtamtud. Humanitární pomoc v krizové situaci vás může připravit na epidemii, válečný konflikt, zemětřesení nebo na stoletou vodu. Jak se žije a pomáhá bez elektřiny, bez vody i kanalizace v největším uprchlickém táboře na světě? Jak se pracuje v prostředí, kde je kromě všudypřítomných lidí nedostatek úplně všeho? Kniha o průběhu mise, ve které by měl lékárník znát snad i způsob ošetření hromadného hrobu. „Málokdo vykročí z komfortní zóny běžných starostí a zálib, aby prožil něco, co jím otřese a co ho promění. Standa takovou možnost čtenáři nabízí, protože svou vlastní proměnou prochází s každou další misí Lékařů bez hranic. Několik měsíců v ponižujících podmínkách uprchlických táborů v Bangladéši, kde se ztráta lidské důstojnosti mísí se strádáním desítek tisíc dospělých i dětí, Vás donutí uvažovat nově a jinak. Můžete propadnout frustraci ze ztráty smyslu a víry v lidskou pospolitost nebo se proměnit v pevnějšího a humánnějšího člověka, který je navzdory všemu schopen vidět a napříč kontinenty nabízet soucit, laskavost a nezištnou pomoc tam, kde je to opravdu třeba. Podobně jako to bylo a je potřeba i v naší zemi v době pandemie.“ Jan Trachta

"Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce," říká lékárník Stanislav Havlíček o svém působení v nemocnici v Agoku. I když se misi snaží zlehčovat, bez Standova bystrého úsudku a pečlivé práce by Lékaři bez hranic tolik lidských životů nezachránili. Rozvrhl zásobování agocké lékárny na devět měsíců dopředu, připravil správný protijed na hadí uštknutí nebo namíchal tišící lék pro ošklivě popálenou holčičku. Nic ale nebylo tak těžké, jako když Tomáše Šebka učil pěstovat rajčata. V jeho zápiscích se čtenář podívá i na Komorské ostrovy, po nichž Havlíček putoval během své povinné dovolené. To vše doprovází svérázný humor a kouzlo osobnosti, díky kterému si Havlíček vyzkoušel i roli kazatele v africkém kostele. Co bylo to nejhorší, s čím se během půlroku v Agoku musel vyrovnat, a proč ho v Jižním Súdánu přejmenovali na Syna buvola? "Standa má pozorovací talent a znalosti místní fauny a flóry hodné Emila Holuba. Nezapře vynalézavého, praktického a ironií prosáklého Čecha." -- Jan Trachta "Stanislava Havlíčka jsem poprvé potkal v Agoku, kde jsme spolu strávili řadu měsíců v rámci mise Lékařů bez hranic. Když se už po pár dnech v jednom místním kostele obklopený výhradně místními lidmi účastnil společné mše, bylo mi jasné, že jen málokdo, koho jsem dosud poznal, je přátelštější. Nyní přinesl nejhlubší svědectví o tom, jak se v Agoku žije. A je o to výjimečnější, že ho nenapsal lékař, ale lékárník." - Tomáš Šebek

Popis není dostupný