Kniha Noc komety Sebastiana Vassalliho vyšla poprvé už před třiceti lety (1984) a dodnes budí pozornost čtenářů, kritiky a široké kulturní obce. Autor v ní totiž boří řadu mýtů o italském prokletém básníkovi Dinu Campanovi (1885–1932), s jehož jedinou sbírkou Orfické zpěvy se mohli i čeští čtenáři seznámit ve výboru nazvaném Šílený Orfeus, který v roce 1968 připravil a přeložil Jan Vladislav. Na základě mnohaletého bádání se Vassallimu podařilo svým nezaměnitelným stylem sepsat skvěle zdokumentovanou biografii tohoto podivuhodného muže a jeho střet se světem. „Byl jsi už někdy milován, Dino?“ ptá se spisovatelka Sibilla Aleramová, s níž básník prožil bouřlivý a trýznivý milostný vztah. Zřejmě v tu chvíli netuší, jak podstatná je její otázka. Dino Campana byl odvrhován už v raném dětství matkou, jen těžce snášen otcem, vysmíván svým okolím, nepřijímán módními literárními kruhy, všemi opovrhován. Vassalli líčí jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa

Na počátku se zdá, že v Rocca di Sasso – smyšlené horské vesnici podobné mnoha jiným alpským vsím, nad níž se tyčí vysoká majestátní hora opředená spoustou legend – se čas jako by zastavil, „minulost tu nikdy doopravdy nepomine a přítomnost není nikdy doopravdy přítomná“. Ale nic netrvá věčně. Do zdejšího tvrdého, ale poklidného života těžce zasáhne první světová válka, kterou vedou lidé z údolí, kde „řeky tečou na sever a na východ, proti těm, kde řeky tečou na jih“. Sledujeme osudy a vývoj několika postav, hlavních hrdinů příběhu, odvedených všeobecnou mobilizací na frontu. Patří mezi ně někdejší učitel Luigi Prandini, kdysi socialista, pak přívrženec vstupu Itálie do války a posléze fašistický hodnostář; a jeho souputník Ansimino, muž s „chytrostí v rukách“, řidič autobusu a šikovný kovář a automechanik, který naopak za druhé války pomáhá partyzánům, k nimž se přidal jeho syn. Kolem nich spřádá autor množství lidských osudů, dramat, tragédií i radostí, v jakési kronice doby, jež je fragmentem velkých dějin. Sebastiano Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá „v kostce“ italské dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem, ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským pochopením.

Popis není dostupný

Vergilius má na objednávku císaře Augusta napsat oslavný epos o římském národě, a tak se svým sekretářem Řekem Timodemem a významným Římanem etruského původu Maecenatem podnikne cestu do Etrurie neboli země Rasennů, jejichž tisíciletá civilizace je na svém sklonku. V podzemí chrámu, kde jsou uchovávány dějiny Etrusků, které nikdy nebyly sepsány, je jim dáno cestovat do minulosti a prožít nespočet životů. Poznání je to však skličující - historie předků se hemží zločiny a všemožnými zvěrstvy. Navíc Etruskové přes znalost písma odmítají písemnictví, nevede podle nich k nesmrtelnosti, nýbrž ke smrti. Vergilius naopak věří v očistnou moc poezie, a pro povznesení lidstva tedy krvavé dějiny vybělí. Epos Aeneis pak sice opěvá ctnosti bájných hrdinů, ale svému autorovi nepřinese uspokojení a pro Etrusky skutečně znamená konec jejich civilizace. Vassalliho strhující román o tajemstvím obestřené kultuře je zároveň zamyšlením nad časem, dějinami a jejich věčným opakováním: cesta do minulosti začíná i končí v nejsoučasnější přítomnosti.

Popis není dostupný