Co uděláte, když se u vás doma zčistajasna objeví živý slon? A co když zjistíte, že nejste jediní? V nové satirické alegorii Saši Filipenka se jednoho dne v každé domácnosti, na každém dvorku, v každém sídlišti objeví slon. Obrovský, hmatatelný, mlčící. Nikdo neví proč. Nikdo neví odkud. A většina raději dělá, že ho nevidí. Román Slon je alegorická satira, jež se odehrává ve společnosti, která jednoho dne zažije absurdní a symbolické trauma – náhlé a nevysvětlitelné objevení živých slonů v domácnostech po celé zemi. Autor pracuje s metaforou, která pochází z anglosaské kultury a označuje velký, zjevný problém nebo téma, které všichni vnímají, ale nikdo o něm nechce mluvit, obvykle kvůli tomu, že je nepříjemné, tabuizované nebo konfliktní.

Petr Iljič Něstěrenko udržuje se smrtí důvěrný každodenní vztah. Jako první ředitel moskevského krematoria, vybudovaného v roce 1927, pracoval na dvě směny – přes den probíhala kremace běžných sovětských občanů a v noci těch, které zatkla tajná policie a kteří skončili na popravišti. Něstěrenko spálil všechny: odpůrce režimu, údajné špiony i bývalé hrdiny revoluce. Pracoval v krematoriu až do roku 1941, kdy ho potkal stejný osud jako ty, jejichž těla zpopelňoval – přišla si pro něj NKVD a byl obviněn ze špionáže. Jeho životní příběh a neuvěřitelný osud daly vzniknout tomuto dokumentárnímu románu. Za každou scénou je také cítit reflexe společensko-politické situace dneška. Alegorie je jasná: nejkrutějším krematoriem jsou dějiny. Dějiny, pro které je jeden člověk naprosto bezvýznamný.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.

Popis není dostupný

Kniha, jejímž narátorem je houslový virtuos a která je formálně organizována jako hudební sonáta, je ve skutečnosti sugestivním vylíčením kampaně proti oponentnímu novináři organizované vlivovou agenturou ve službách člověka, nazývaného „strýčkem Váňou“, který se pohybuje v oblasti, v níž se zločinné podsvětí prolíná s politikou. V rámci této kampaně, která má za cíl přinutit nepohodlného novináře k emigraci, se používá nejrůznějších nečistých praktik od trollingu, lživé diskreditace novinářových článků, obvinění z pedofilie a zaprodanosti cizím vládám, přes narušování jeho soukromí až po fyzický útok na jeho rodinu. Štvanice, stále vyhrocenější a krutější, vede postupně k totální destrukci soukromého života oběti, a nakonec i k tragickému konci. Její historii vypráví svému bratru houslistovi organizátor této štvanice, sám novinář, jenž se po svém profesním ztroskotání nechá najmout „strýčkem Váňou“, a který – jak se ukáže na konci knihy – považuje celou věc za zcela legitimní a rutinní práci. Štvanice je román, který vypovídá mnohé o dnešním Rusku, ale i o stále aktuálnějším nebezpečí celého současného světa, jímž je manipulování veřejným míněním spojené s vytrácení se etiky z novinářské a politické praxe.