Šest případových studií, na nichž je testována koexistence environmentální spolupráce s politickým konfliktem (Indie-Pákistán, Korea-Korea, Arménie-Ázerbájdžán, Čína-Taiwan, Thajsko-Kambodža a Palestina-Izrael). Navzdory rostoucímu počtu projektů deklarujících využití environmentální spolupráce jako nástroje transformace a řešení konfliktů se autorky domnívají, že podmínky vzniku environmentální spolupráce a jejího fungování v konfliktních oblastech jsou značně nejasné. Ačkoliv existují mnohé studie konkrétních případů, chybí systematická analýza a výzkum prostřednictvím jednotného analytického rámce či testování konkrétních hypotéz u více případů. Tuto mezeru zaplňuje předkládaná kniha, která nabízí analýzu vzniku a fungování environmentální spolupráce v oblastech politických konfliktů. Vychází ve spolupráci se Západočeskou univerzitou v Plzni.

Již celá desetiletí probíhá diskuse o významu etiky pro mezinárodní politiku a její relevanci pro teoretické zkoumání mezinárodních vztahů. Tato diskuse je vedena mezi těmi, kteří říkají, že mezi etikou a zahraniční politikou neexistuje naprosto žádná spojitost, a těmi, kteří se domnívají, že morální hodnoty jsou esenciálním prvkem mezinárodních vztahů. Domníváme se, že v době, kdy ve jménu humanity a spravedlivé války vedeme vojenské intervence, zřizujeme mezinárodní trestní tribunály a soudy a trestáme válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, není možné, abychom se v mezinárodní politice vzdali mravních a etických nároků. Ústřední hypotézou předkládané publikace je, že postmoderní státy hrají v mezinárodní politice roli nositelů a zprostředkovatelů tzv. kantovské etiky. Cesta k této zahraničně politické roli byla umožněna přechodem některých států k postmodernímu diskursu a schopností postmoderních států rekonstruovat národní zájem a realizovat principiální zahraniční politiku. V pěti případových studiích naše kniha analyzuje přechod postmoderních států k morální zahraniční politice, její hlavní projevy a rovněž limity.

Popis není dostupný

Popis není dostupný