Kniha navazuje na řadu autorů – především historiků a teologů, kteří se tématem prvního vatikánského koncilu v různých souvislostech zabývali a zabývají již téměř půldruhého století. Jejím záměrem je spojit velké téma všeobecného církevního koncilu s lokálními dějinami, respektive s děním v Českých Budějovicích v době příprav, trvání a krátce po přerušení sněmu. Pohybuje se tedy ve dvou kontextech: prvním je světová událost koncilu, druhým krajské a zároveň biskupské sídelní město. Tím, co tyto dva kontexty propojuje, je jednak osobnost českobudějovického biskupa a zároveň osobního účastníka koncilu Jana Valeriána Jirsíka stojícího názorově na straně sněmovní menšiny, a dále reflexe koncilního dění v místním dobovém tisku. Jak Jirsíka s jeho tehdy vydávanými pastýřskými listy, tak i dobový tisk reprezentovaný pravidelně vycházejícími českobudějovickými českými i německými novinami, lze označit za tvůrce veřejného mínění, díky nimž se informace o významu koncilu a koncilním dění dostávaly do povědomí tehdejších obyvatel města, žijících ve specifické nábožensko-společensko-kulturní situaci poznamenané především národnostními, ale také mezi-konfesními spory. Právě díky novinám je možné sledovat také dopad kontroverzí spojených s vyhlášením dogmat o papežské neomylnosti a papežském primátu v převážně katolickém městě.

Dvě etapy Lindauerova života 1. doba než se stal českobudějovickým biskupem (do roku 1845) 2. období biskupského působení (1846-1850) Publikace je věnována životu a dílu Josefa Ondřeje Lindauera (1784-1850), který byl v letech 1846-1850 třetím českobudějovickým biskupem. Navazuje tak na řadu odborných monografií a studií věnovaných jeho předchůdcům Janu Prokopu Schaaffgotschovi a Arnoštu Konstantinu Růžičkovi. V knize jsou představeny dvě etapy Lindauerova života: doba než se stal českobudějovickým biskupem (do roku 1845) a posléze období biskupského působení (1846-1850). Přibližně do své šedesátky žil Lindauer životem běžného tehdejšího duchovního. Díky svým schopnostem a úspěšnému působení v duchovní správě českobudějovické diecéze a pražské arcidiecéze se stal členem pražské metropolitní kapituly a radou zemského gubernia pro duchovenské záležitosti. Na těchto pozicích získal kromě zkušeností také důležité vztahy, které posléze hrály významnou roli v procesu jeho biskupského jmenování. Biskupské období Lindauerova života trvalo necelých pět let, ale bylo hlavně svým tempem velmi intenzivní a na události bohaté. V diecézi se zaměřil zejména na zefektivnění práce duchovní správy, provádění pravidelných vizitací a formaci budoucích kněží. Výrazným způsobem se zapsal také do společenského dění ve svém biskupském sídelním městě. V biskupské roli se v letech 1848-1850 stal součástí změn v oblasti vztahů církve a státu. Zúčastnil se jak církevně-politických jednání v Kroměříži, tak i posléze ve Vídni. Mezi jeho nejvýznamnější starosti a aktivity vůbec však patřila péče o potřebné, které se věnoval s velkým osobním nasazením, jež se stala nejvýznamnější částí jeho životního odkazu.

Kniha je věnována prvním šedesáti letům existence českobudějovické diecéze, tj. rokům 1785-1845, která pokrývají episkopáty prvního a druhého českobudějovického biskupa – Jana Prokopa Schaaffgotsche a Arnošta Konstantina Růžičky. Nejprve kniha popisuje období před založením biskupství (1. kapitola), konkrétně církevně-politické dění za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) a státní církevní politiku za samostatného panování jejího syna Josefa II. (1780-1790). Následující kapitola se věnuje stavu církve na jihu Čech v čase tereziánských a josefínských reforem (2. kapitola). Dalším tématem, které kniha zpracovává (3. kapitola), je samotný proces založení českobudějovické diecéze. Následující část knihy (4. kapitola) je věnována diecézi za působení jejího prvního biskupa v letech 1785-1813. Jedním ze Schaaffgotschových nejbližších spolupracovníků byl Arnošt Konstantin Růžička, který v diecézi působil od roku 1794 jako kanovník. Roku 1797 jej Schaaffgotsche jmenoval svým generálním vikářem, a tím se z něho stal jeho nejbližší spolupracovník při řízení diecéze. Po Schaaffgotschově smrti byl Růžička pověřen vedením diecéze a roku 1815 byl jmenován českobudějovickým biskupem (5. kapitola). Poslední část knihy (6. kapitola) se věnuje diecézi za Růžičkova episkopátu, tj. v letech 1815-1845.

Sborník příspěvků ze symposia, které pořádala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích s úmyslem zmapovat krajinu současného českého myšlení v jeho metafyzické, náboženské a teologické dimenzi. Jednotliví autoři se věnují dílčím aspektům vztahu filosofie a teologie, a při tom prezentují východiska a metody svého myšlení. Zvučná jména přispěvatelů jistě přitáhnou pozornost nejen odborníků a studentů teologie a filosofie, ale též každého zvídavějšího čtenáře se zájmem o filosofii a křesťanství.

Popis není dostupný