Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova "chlapská citlivost", jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Série: Ingrid Barroy

Román Jenom matka navazuje na předcházející tři díly Jacobsenovy hojně překládané ságy o obyvatelích ostrova Barroy - Ostrov (č. 2014), Bílý oceán (č. 2016 ) a Oči nemlčí (č. 2018) - a završuje jím celou ságu. Autor po vydání třetího dílu sice prohlásil, že další díly neplánuje, ale myšlenky na osudy hlavní hrdinky Ingrid (autorovy vzdálené příbuzné) ho neopouštěly. Čtvrtou knihou o Ingrid nás tedy Jacobsen opět zavádí na osamělý ostrov Barroy u severozápadního pobřeží Norska, tentokrát čtyři roky po skončení války. Některé postavy se vracejí, některé hříšníky z války stihne zasloužený trest, jiní se derou vpřed. Ingrid opět adoptuje sirotka, stejně starého jako její vlastní dcera Kaja. I tentokrát se na ostrov Ingridina království, kde s výjimkou války prakticky řídila tamní život, dere vnější svět, teď už ne válečnými událostmi, ale jejich důsledky. Relativně často přijíždějí návštěvy a přicházejí i dopisy z "jihu". Ingrid s nedůvěrou čte zprávy své schovanky Susanne, kterou na ostrově vychovala a která jí s nadšením píše o všech moderních změnách v hlavním městě. Ingrid promýšlí, zda výhody, jež si Susanne pochvaluje, vlastně stojí za nadšení. Svým náročným a nesmlouvavým zrakem pozoruje i další pronikavé civilizační změny. Norsko se vzpamatovává z války a politicky se vydává cestou sociálního státu. Buduje průmysl a s ním vznikají i nové vrstvy obyvatelstva.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Série: Ostrov Barroy

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

Série: Ostrov Barroy

Román o neobyčejné hrdince Ingrid, jenž okamžitě zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o zápase lidí s drsnou přírodou. Opírá se o skutečný příběh lidí, které autor poznal ve svém dětství a je situován do první poloviny 20. století na malý ostrov Barroy na severozápadním pobřeží Norska. V drsných podmínkách zde žije jediná chudá rodina: rybář Hans Barroy se svou ženou Marií, malou dcerou Ingrid, sestrou a starým otcem Martinem. Hans se nechává každý rok najímat na nebezpečný sezónní lov ryb u pobřeží Lofot, zatímco zbytek rodiny se snaží využít každou příležitost, kterou malý ostrov nabízí. Jednou najme Hans skupinu švédských dělníků, aby na ostrově postavili přístavní hráz, která by umožnila pohodlné spojení ostrůvku s okolním světem. Jeho sestra se při tom zaplete s jedním z nich a porodí chlapce Larse, kterého jeho otec při první příležitosti nechá na ostrově a uteče. Během času Ingrid dospívá a když je jí osmnáct let, pošlou ji rodiče jako služku k bohaté rodině jednoho obchodníka, kde se má starat o dvě děti. Zaměstnavatelé však brzy díky krizi zbankrotují, obchodník spáchá sebevraždu, jeho žena skončí v psychiatrické léčebně a malé děti tak zůstávají na starost Ingrid, která oba sirotky odveze na rodný ostrov. Hans se rozhodne obě děti adoptovat, ale jakmile tak učiní, shodou okolností zahyne. Marie se z této rány nedokáže vzpamatovat, přestane mluvit a nedokáže se o cokoliv postarat. Od této chvíle se musí o těžké a nebezpečné živobytí na ostrově, jehož dědictví devatenáctiletá Ingrid převezme, postarat pouze ona a ostatní tři děti.

Vnitřním napětím nabitý a skvělými dialogy oživený příběh nelehkého dospívání, protkaný prvky nečekané komiky. Vypravěčem je dnes již dospělý Finn, který se rozpomíná na své dětství na počátku 60. let dvacátého století. Pamatuje si, co a jak bylo, ale smysl dřívějších událostí se mu vyjevuje až nyní. Jeho rozvedená matka se snažila zvládnout nelehkou ekonomickou situaci a pro desetiletého Finna byl život v neúplné rodině sice náročný, ale přehledný a osobou matky pevně ukotvený. Vše se však změní, když se v jejich rodině objeví malé děvče, Finnova nevlastní sestra Linda. Přijede náhle, vybavena pouze malým kufříkem, obsahujícím manuál, jak s ní zacházet, napsaný její matkou, jež se už o ni nedokáže starat. Téměř nemluví a nijak nezapadá do obecně sdílených společenských konvencí. Je opožděná, má potíže se školou a Finn ji musí chránit před vrstevníky i dospělými. Díky jeho kamarádství a péči Finovy matky, jež v Lindě poznává stopy vlastních dětských traumat, se Lindě daří handicup postupně překonávat. Pro Finna se však Linda současně stává také počátkem jeho cesty k dospělosti a bolestně komplikovaného porozumění své matce. Román byl nominován na cenu Brage a během dvou let po svém vydání byl přeložen do třinácti jazyků.

Třicátého listopadu 1939 napadla Rudá armáda bez varování neutrální Finsko. V třeskuté zimě se rozpoutaly boje, které do historie vešly pod označením "zimní válka". Jedním z klíčových dějišť bylo strategicky položené městečko Suomussalmi, které se Finové v rámci taktiky spálené země rozhodli evakuovat, zničit a nastražit příchozím rudoarmějcům jako past. Tvrdohlavý dřevorubec Timo Vatanen ale ze Suomussalmi odejít odmítne. Žil zde celý život a nikam se stěhovat nehodlá. Raději zůstane a okupaci přečká. Bez komunikace s okupanty se to ale neobejde. Rudoarmějci potřebují dřevo a on jim ho má spolu s několika přivlečenými ruskými nevojáky v nepředstavitelném mraze a za nelidských podmínek dodávat. Odvedená práce i vzniklá přátelství však dostávají zcela jiný rozměr, když je Rudá armáda na čas poražena a do Suomussalmi se vracejí původní obyvatelé. Na historickém půdorysu se Roy Jacobsen věnuje univerzálním tématům, jako je úcta k člověku, osobní čest, přátelství, ale i kolaborace či kolektivní vina. Ve středu jeho pozornosti stojí neheroický hrdina, obyčejný člověk, který se hrdinou stává bez vlastního přičinění. O to zásadnější dilemata mu však nová role přináší.

Román Jenom matka navazuje na předcházející tři díly Jacobsenovy hojně překládané ságy o obyvatelích ostrova Barroy - Ostrov (č. 2014), Bílý oceán (č. 2016 ) a Oči nemlčí (č. 2018) - a završuje jím celou ságu. Autor po vydání třetího dílu sice prohlásil, že další díly neplánuje, ale myšlenky na osudy hlavní hrdinky Ingrid (autorovy vzdálené příbuzné) ho neopouštěly. Čtvrtou knihou o Ingrid nás tedy Jacobsen opět zavádí na osamělý ostrov Barroy u severozápadního pobřeží Norska, tentokrát čtyři roky po skončení války. Některé postavy se vracejí, některé hříšníky z války stihne zasloužený trest, jiní se derou vpřed. Ingrid opět adoptuje sirotka, stejně starého jako její vlastní dcera Kaja. I tentokrát se na ostrov Ingridina království, kde s výjimkou války prakticky řídila tamní život, dere vnější svět, teď už ne válečnými událostmi, ale jejich důsledky. Relativně často přijíždějí návštěvy a přicházejí i dopisy z "jihu". Ingrid s nedůvěrou čte zprávy své schovanky Susanne, kterou na ostrově vychovala a která jí s nadšením píše o všech moderních změnách v hlavním městě. Ingrid promýšlí, zda výhody, jež si Susanne pochvaluje, vlastně stojí za nadšení. Svým náročným a nesmlouvavým zrakem pozoruje i další pronikavé civilizační změny. Norsko se vzpamatovává z války a politicky se vydává cestou sociálního státu. Buduje průmysl a s ním vznikají i nové vrstvy obyvatelstva.

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

Román o neobyčejné hrdince Ingrid, jenž okamžitě zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o zápase lidí s drsnou přírodou. Opírá se o skutečný příběh lidí, které autor poznal ve svém dětství a je situován do první poloviny 20. století na malý ostrov Barroy na severozápadním pobřeží Norska. V drsných podmínkách zde žije jediná chudá rodina: rybář Hans Barroy se svou ženou Marií, malou dcerou Ingrid, sestrou a starým otcem Martinem. Hans se nechává každý rok najímat na nebezpečný sezónní lov ryb u pobřeží Lofot, zatímco zbytek rodiny se snaží využít každou příležitost, kterou malý ostrov nabízí. Jednou najme Hans skupinu švédských dělníků, aby na ostrově postavili přístavní hráz, která by umožnila pohodlné spojení ostrůvku s okolním světem. Jeho sestra se při tom zaplete s jedním z nich a porodí chlapce Larse, kterého jeho otec při první příležitosti nechá na ostrově a uteče. Během času Ingrid dospívá a když je jí osmnáct let, pošlou ji rodiče jako služku k bohaté rodině jednoho obchodníka, kde se má starat o dvě děti. Zaměstnavatelé však brzy díky krizi zbankrotují, obchodník spáchá sebevraždu, jeho žena skončí v psychiatrické léčebně a malé děti tak zůstávají na starost Ingrid, která oba sirotky odveze na rodný ostrov. Hans se rozhodne obě děti adoptovat, ale jakmile tak učiní, shodou okolností zahyne. Marie se z této rány nedokáže vzpamatovat, přestane mluvit a nedokáže se o cokoliv postarat. Od této chvíle se musí o těžké a nebezpečné živobytí na ostrově, jehož dědictví devatenáctiletá Ingrid převezme, postarat pouze ona a ostatní tři děti.