Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru - zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky - pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).
