Příběhy myslivců a jejich psích kamarádůNení pro myslivce krásnější chvíle, než se procházet ztichlým lesem ve společnosti jediného opravdového přítele – loveckého psa.Autor vypráví zejména příběhy zkušených loveckých psů, starých mazáků, kteří se vyznají v lese a v lovu. Příběhy psů s krví čistou jak křišťál, ale i těch, jejichž krev je naředěna všelijakými příměsemi psů obyčejných, přesto si na lovecké stezce nezadají. Jsou to i málo pravdě podobné příběhy o psech s očima ohnivýma a se srstí černou jako noc.Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. O to pevnější je vazba mezi loveckým psem a jeho pánem – myslivcem. Výraz pán není nejpříhodnější, spíš přítel.Jedno je jisté: pokud budou lovci a lovečtí psi, bude mezi nimi existovat obdivuhodné pouto přátelství.Kachny, polekané výstřelem, vytáčely ve vzduchu široký oblouk, rychle se dostávaly mimo střelecké pole. Viktor se musel za letkou pootočit. Zamířil, potáhl hlaveň po směru letu, stiskl kohoutek… Dřevo lávky, na které stál, bylo zpuchřelé. Střelec nedržel loveckou pušku příliš pevně, pažba ho tvrdě udeřila do čelisti, rána ho srazila do vody. Poslední, co viděl, bylo, jak se Lusy v mohutném skoku vzpíná nad hladinou rybníka. Voda jí z dlouhé srsti crčí jako napěněný závoj, slechy napřímené, tělo vypjaté do oblouku, mordu dychtivě rozevřenou okamžik předtím, než uchopí výstřelem sraženou kachnu.Voda byla nepříjemná, hrozně studená. Ten protivný pocit Viktor vnímal celým tělem. Nejhorší však bylo, že pod hladinou ztratil orientaci, kudy nejblíž ke břehu. Ztěžklé oblečení ho táhlo ke dnu. Takhle umřít jsem nechtěl, napadlo ho, takhle ne. Stále se nemohl dostat nad hladinu. Pak se přece odrazil od bahnitého dna. Konečně se jedna ruka, pak druhá dobývala nad hladinu, ale to už ho zase táhlo mokré oblečení ke dnu, nezadržitelně klesal níž. Když se napůl omráčený Viktor znovu přiblížil k hladině, ucítil, jak se mu cosi zahryzlo do límce. To byla Lusy. Nechala střelenou kachnu kachnou a přispěchala Viktorovi na pomoc…

Historie zbojníků, lupičů, všelijakých zlodějů a banditů je stará jako lidstvo samo. Příčiny, které životní dráhu spořádaného občana vychýlí na zločineckou dráhu, můžeme nalézt v neutěšených sociálních poměrech, v nepříznivých okolnostech a také v touze po snadném zbohatnutí. Někteří z nich byli prostým lidem opěvováni, vešli do balad a legend a stali se z nich hrdinové, kteří „bohatým brali a chudým dávali“. Ani to však nemohlo zakrýt, že jde o obyčejné zločince. A pak, i ty nejblyštivější příběhy končí pro ně téměř vždy špatně. Vyprávěné příběhy se skutečně staly, byť některé se v detailech liší.

Dvacet příběhů vypráví osudy lidí z posledních let druhé světové války. Je to čas neokázalého hrdinství, kdy muži působí v ilegalitě, nebo odcházejí do lesů a hor mezi partyzány. Vlastenectví v tom čase není jen prázdnou frází a často se za ně platí cenou nejvyšší. Zmíněné je vypálení Juříčkova mlýna a tragický osud Juříčkovy rodiny, jakož i partyzánů a odbojářů, kteří v kritickém čase našli v Juříčkově mlýně útočiště. Je to i tragický příběh „Valašského Edisona“, vsetínského vynálezce Josefa Sousedíka. I příběh mistra pekaře z Dolní Bečvy na Valašsku, který jako zanícený sportovec navštívil v roli diváka celou řadu sportovních utkání Olympijských her a také Mistrovství světa. A v závěrečných dnech druhé světové války pomáhal se zbraní v ruce hájit Pustevny před jejich zničením ustupujícími Němci i Maďary. Jsou to především příběhy prostých lidí, kteří přes strasti ve válečném čase nepoztráceli své vlastenectví a všemi dostupnými prostředky podporovali ilegální hnutí. A v prvých hodinách navrácené svobody hrdě vyvěšují na svůj dům československý prapor, který po všechny roky okupace ukrývali v prádelníku s nadějí, že se dočkají svobody.

Jak žijí lidé toužící po samotě, nebo vlivem nepříznivých okolností ze své vůle do samoty uvržených? Jaká osamělá místa vyhledávají?O čem tam sní a po čem touží?Pojďme nahlédnout do osudu několika z nich. Nejznámějším poustevníkem v Moravskoslezských Beskydech byl na Pustevnách poustevník Felix, syn fojta Maliny z Horní Bečvy. Podle některých zpráv působil jako poustevník na Pustevnách až do zrušení poustevny.Jiným poustevníkem byl na Pustevnách jakýsi Onufrius, původem z Čech, který zhotovoval růžence, ale později zemřel jako kostelník ve Frenštátě.Poustevnickým životem prý v současnosti žije v Čechách a na Moravě několik jednotlivců, i když být dnes poustevníkem není nijak nesnadné, přesto stále úděsně bezútěšné.

V beskydském pohoří se odjakživa nemilosrdně křížily stezky hajných a pytláků. Co se tam na loveckých chodnících v minulosti vlastně všechno dělo a co se tam - samozřejmě mnohem moderněji - děje dodnes?Fakt je, že pytláci kazili hajným a lesníkům radost z nádherné přírody, vysokých stavů zvěře i pěkných úlovků. Hnáni velkou chudobou a někdy také obyčejnou loveckou vášní, loupili v lesích ostošest. Na strmých svazích horských hřebenů od vrcholu Smrku přes Kněhyni, Čertův mlýn až po Radhošť se psaly dramatické, neuvěřitelné příběhy. Pytláci terén dokonale znali, snadno a tiše přeběhli mezi stromy, protáhli se úvozem, prosmekli mladou smrčinou, a ty, hajný, můžeš být sebevíc ostražitý - chyť stín, chyť vítr! A když chytíš, jde často o život. Na obou stranách. Stateční hajní, věhlasní pytláci. Seznamte se s nimi.

Dva přátelé se znovu po létech potkají doma v zapadlé vsi v Černovicích, usazené ve ztracené končině uprostřed hor.Ve víru moderní doby krutě zasáhne do jejich přátelství lovecká vášeň. Než se rok s rokem sejde, zůstaly v podzimem vybarvených horách už jen vzpomínky na pohodu společně prožitých chvil, které vyvrcholily nečekaným dramatem.

Před půlnocí se ozvalo výbojné volání, zakončené hlubokým mrmláním, pak znovu útočný a vyzývavý ryk. Jelen opustil zastíněný okraj lesa a vyšel na scénu, ozářenou měsíčním světlem. Byl to statný jelen s krásně vytvarovaným parožím, zakončeným korunou… To už na scénu, ozářenou měsíčním světlem, vykročil také sok. Rovněž statný jelen, svaly a síla, mohutné paroží a touha získat pro sebe stádečko laní. Z nozder šly dlouhé šlojíře bílé páry od vzrušeného dechu. Paroží rylo mech, trhalo celé drny trávy. Náznak útoku a couvnutí, čekání na vhodný okamžik napadnout protivníka… Hospodář mysliveckého sdružení Vladek Fryčka žije pro svěřený revír. Divoká příroda Beskyd je jeho pravým domovem. Pak nastalo něco, s čím Vladek nepočítal. Smrt přišla nečekaně. Hory osiřely. Zůstal šum větru v rozhoupaných větvích letitých smrků a vzrostlých buků se dřevem tvrdým na kámen

Velký milovník a znalec Beskyd Richard Sobotka vypráví o půvabu zdejší krajiny, kráse dřevěných kostelíků, rozhleden a zámků, ale také jak se na nich slastně žilo, nebo kde hledat nejhezčí místo pro poslední odpočinutí. Seznámí vás i s dávno zapomenutými řemesly a pověstmi o podivuhodných a nadpřirozených silách, které horaly provázejí odnepaměti. Z bájných pokladů, které jsou v hornatých Beskydech dodnes podle pověstí ukryty, patří ale k nejcennějším samotné hory a lidé, kteří v nich žijí.

Refresh knihy Bezruký Frantík je o chlapci, který se narodil v podorlické vesničce bez rukou v roce 1904. Mateřská láska ho ochránila přes smrtí. Kniha je obohacena o nové fotografie, ilustrace a předmluvu Igora Orozoviče, spoluautora stejnojmenné divadelní hry. Příběh vnitřní síly člověka je a bude motivační v jakékoli době.

Přírodní léčba byla odpradávna součástí lidské existence. Když nepomohly léčivé byliny, přišla na řadu magie božců, bohyň, kouzelníků a čarodějů s čáry a zaříkáváním, s okuřováním, prapodivnými lektvary a nesrozumitelným mumláním modliteb, proseb i zaklínáním. Když ani to nepomohlo a vyložené karty napověděly, že chorý už nebude dlouho po zeleném trávníčku šlapat, pak zpravidla nastupoval se svým uměním studovaný doktor, mnohdy příliš pozdě. Od chorých a těch nejpotřebnějších kdesi na horských samotách byli lékaři zpravidla daleko a horalé na zaplacení doktorské rady a léků beztak peníze neměli. Většinou si pomáhali sami. Léčili se jak to šlo a také podle toho, co jim zůstalo v paměti po předcích…

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Někdejší vynikající žokej Tom řeší obtížnou situaci po úrazu a po životním zklamání přijetím nabídky dělat trenéra v zapadlém jezdeckém areálu Pastviny uprostřed hor. Není to velká stáj, namísto steeplechase tam pořádají, spíš pro zábavu a potěšení, westernové závody. Ztracenou životní rovnováhu mu pomáhají najít přátelé a malebná příroda, i skvělé výsledky krásky Martiny při westernových závodech. Ale také přátelství s nemocným děvčátkem Luisou, které ho vrací do dávno ztracených časů mládí…

Série: Plný batoh pytláckých příběhů

Měl jsem svého prvního srnečka vyhlédnutého ve Šlahorkách. Vycházel pokaždé ráno a večer ve stejnou hodinu, jako kdyby ho provázkem k mladému bučku uvázal. Byl už tak uvyklý na poklid, že ani moc nedával pozor. Netušil, že ležím nedaleko v trávě, stačilo několik stébel poodhrnout a měl jsem ho na mušce, mohl jsem střílet. Ruce se mi třásly jako při zimnici, muška poskakovala po stromech, po obloze, ne a ne se usadit srnečkovi na komoře. Konečně jsem se vydýchal, získal trochu klidu. Měl jsem srnečka na šedesát kroků. Zadržel jsem dech, jedno oko přimhouřil, prst lehce posunul spoušť - Bááách! Konečně rána zahřměla. Hory si ji podávaly několikerou ozvěnou. Pažba pušky, jak jsem ji držel ledabyle po frajersky, mi málem vyrazila zuby, pořádně mne třískla do ramene. Srneček stal, díval se na mne ... Ani škrábnutý nebyl.

Srnec, nepravidelný šesterák, vkročil na palouk. Uvyklý na klidné a bezpečné místo se ani příliš nerozhlížel, hned se začal pást. Jen čas od času zvedl hlavu a jistil. Nadlesní Baryška pozvolna zvedl zbraň do střelecké pozice. S prstem na spoušti hledal nejpříhodnější místo pro umístění střely. Srnec však z jakéhosi popudu náhle poodskočil. V té chvíli nadlesní s úlekem viděl, že míří přímo na člověka na protější straně mýtinky. Byl tam v pokleku pytlák, a když srnec odběhl, mířil přímo na nadlesního. V následujícím okamžiku se ti dva poznali. Nadlesní měl na mušce Vojtina Vlčka. Ten měl zase na mušce nadlesního. Kdo stiskne spoušť jako první? Nikdo by se nikdy nedozvěděl, co se v té chvíli odehrávalo těm dvěma v mysli. Živý by svědectví nevydal. A mrtvý, ukrytý kdesi v jámě, zaházený hlínou a roštím, ani ten by nikdy nepromluvil. Poutavé příběhy jsou zarámovány nekonečnou zelení lesů a hor Beskyd, obdivuhodnou přírodou, která si, stejně jako samotný příběh o věčném soupeření pytláků a myslivců, podmaní srdce čtenáře.

Popis není dostupný

Začal jsem psát lovecký deník už jako chlapec, co sotva dorostl prvému výstřelu z lovecké pušky. V té době už jsem měl zelený svět pevně vetknutý v sobě. Počáteční neumělé záznamy se postupně proměnily v pozorování přírody a zaznamenávání jejich proměn, v listování v té ohromující knize, která jako by neměla začátku ani konce. Vždy znovu se mi odvíjí před očima příběh, byť se odehrál před desítkami let. Cítím voňavou povětrnost a slyším volání zvěře a znovu zvolna usazuji pažbu do ramene, abych pak oslepen a ohlušen výstřelem napětím tajil dech, jak úspěšný jsem byl tentokrát… Kniha Na loveckých stezkách vznikla na základu skutečných příběhů, jak je na loveckých chodnících a v lesních zákoutích prožívali zkušení lovci.

Malebné Beskydy, plné voňavých lesů, rozkvetlých luk a tichých samot jsou svědky drsných i úsměvných příběhů hajných a pytláků. Provází je legendární postava hajného Karla Macurka, zvaného "pytlácký hajný", či "tata pytláků". K onomu zvláštnímu přízvisku se dostal nejen pro cit k přírodě a živým tvorům, ale také k lidem. A není výjimkou, že kolikrát flintu, bez které neudělá krok, nemůže použít, protože v kapse vynošeného hubertusu nemá jediný náboj. Přesto neváhá zasáhnout, když se děje křivda lesu či zvěři, nebo i lidem. Tento pověstný hajný, který jeden čas musel oblékat zánovní hubertus, protože v kapse toho dobře vynošeného se mu uhnízdila červenka, nakonec dojde svého klidu v nebeském revíru. Malebné Beskydy zůstaly, ale díky moderní technice čas proměnil romantiku dávných pytláků v bezohledné lovce, kteří nedávají zvěři prakticky žádnou šanci.

Příběhy lidí z podhorské vesnice v poválečné době plné nadějí a odhodlání po lepším, novém a svobodném životě přerve v osmačtyřicátém roce uragán společenských a politických proměn. Jistoty jsou nezvratnou minulostí. Zemědělská půda, po staletí obdělávaná generacemi rolníků, jim najednou nepatří. Osudy lidí se od tohoto zlomu odvíjejí neméně dramaticky. Pod tlakem okolností lidé nakonec podléhají, je jen málo těch, kteří vytrvali. Nápravy po dlouhých desetiletích se dočkal jen málokterý z nich. Důležitá vazba člověka k půdě už byla zpřetrhána. Nezvratně se změnil kraj, příroda, lidé. Někdejší Boží políčko se neúprosným vanem času změnilo v nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy lidé měli své kořeny pevně zakotveny v rodné hroudě.

Série: Plný batoh pytláckých příběhů

Malebné Beskydy, plné voňavých lesů, rozkvetlých luk a tichých samot jsou svědky drsných i úsměvných příběhů hajných a pytláků z časů před sto lety. Provází je legendární postava hajného Karla Macurka, zvaného „pytlácký hajný“, či „tata pytláků“. K onomu zvláštnímu přízvisku se dostal nejen pro cit k přírodě a živým tvorům, ale také k lidem. A není výjimkou, že kolikrát flintu, bez které neudělá krok, nemůže použít, protože v kapse vynošeného hubertusu nemá jediný náboj. Přesto neváhá zasáhnout, když se děje křivda lesu či zvěři, nebo i lidem. Také legendární hajný, který jeden čas musel oblékat zánovní hubertus, protože v kapse toho dobře vynošeného se mu uhnízdila červenka, nakonec dojde svého klidu v nebeském revíru. Malebné Beskydy zůstaly, ale díky moderní technice čas proměnil romantiku dávných pytláků v bezohledné lovce, kteří nedávají zvěři prakticky žádnou šanci.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Strážmistr Lukáš Oliva slouží mnoho let v zapadlé podhorské vsi. Na zácvik je mu přidělen jednoho léta mladý četník, praporčík Jindřich Patera. Spolu řeší obyčejné všednosti, hledají ztracené králíky, prožívají už odeznělé příběhy. Také oni se však jednoho dne dostanou k opravdu velkému případu a napomohou k jeho objasnění. Vyprávění, doprovázené koloritem vesnických postav, živnostníků, sedláků, ale také všelijakých podvodníků, drobných zlodějů a pytláků, je zasazené do malebné krajiny podbeskydské hornatiny. I když Lukáš Oliva zpočátku pochybuje, že se může na vesnici od poněkud obstarožního četníka vůbec něčemu naučit, život to vyvrací.

Popis není dostupný

Když prozradíme, že Miroslav Koutecký, hlavní vypravěč těchto rybářských dobrodružství na řekách i vodních nádržích, je opravdovým nestorem Petrova cechu, zpozorníte. Jde totiž o muže, o němž se říká, že mu jen podivným nedopatřením nenarostly ploutve. Vychoval celou generaci rybářů a všichni si ho s úctou připomínají coby jakousi ikonu rybářského dění na českých, moravských i slovenských vodách. A právě tohoto muže přizval autor této knížky, aby mu vyprávěl o rybách a o lidech podél zčeřených hladin. A Mirďa, jinak mu přátelé neřeknou, sám vrchovatě plný poezií řeky a rybářského kumštu, usedá, vypráví a vzpomíná. Setkání je mnoho a všechna jsou krásná, zajímavá a poučná. A vrchovatě plná pěkných ryb.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Epizoda ze života Charlotty Garrigue Masarykové, manželky prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigue Masaryka

Měl jsem svého prvního srnečka vyhlédnutého ve Šlahorkách. Vycházel pokaždé ráno a večer ve stejnou hodinu, jako kdyby ho provázkem k mladému bučku uvázal. Byl už tak uvyklý na poklid, že ani moc nedával pozor. Netušil, že ležím nedaleko v trávě, stačilo několik stébel poodhrnout a měl jsem ho na mušce, mohl jsem střílet. Ruce se mi třásly jako při zimnici, muška poskakovala po stromech, po obloze, ne a ne se usadit srnečkovi na komoře. Konečně jsem se vydýchal, získal trochu klidu. Měl jsem srnečka na šedesát kroků. Zadržel jsem dech, jedno oko přimhouřil, prst lehce posunul spoušť - Bááách! Konečně rána zahřměla. Hory si ji podávaly několikerou ozvěnou. Pažba pušky, jak jsem ji držel ledabyle po frajersky, mi málem vyrazila zuby, pořádně mne třískla do ramene. Srneček stal, díval se na mne ... Ani škrábnutý nebyl.

Malebné Beskydy, plné voňavých lesů, rozkvetlých luk a tichých samot jsou svědky drsných i úsměvných příběhů hajných a pytláků z časů před sto lety. Provází je legendární postava hajného Karla Macurka, zvaného „pytlácký hajný“, či „tata pytláků“. K onomu zvláštnímu přízvisku se dostal nejen pro cit k přírodě a živým tvorům, ale také k lidem. A není výjimkou, že kolikrát flintu, bez které neudělá krok, nemůže použít, protože v kapse vynošeného hubertusu nemá jediný náboj. Přesto neváhá zasáhnout, když se děje křivda lesu či zvěři, nebo i lidem. Také legendární hajný, který jeden čas musel oblékat zánovní hubertus, protože v kapse toho dobře vynošeného se mu uhnízdila červenka, nakonec dojde svého klidu v nebeském revíru. Malebné Beskydy zůstaly, ale díky moderní technice čas proměnil romantiku dávných pytláků v bezohledné lovce, kteří nedávají zvěři prakticky žádnou šanci.