Do poklidného světa libeňsky´ch pejskařů vtrhly zprávy o ruské agresi jako ras, ktery´ se chystá utratit jejich milované společníky. Nic horšího si už nedokázali představit. Jak je to možny´!? Říkali si zkoprněle. Zatím se pevně drželi svy´ch půllitrů a zdálo se, že nic nemůže rozvrátit způsob jejich života, kašlající na společnost vyznávající úspěch. Naše staromládenecká pivní partička byla sice spokojeně neúspěšná, ale nikoli lhostejná. Příběh zachycuje první měsíce od šokujícího přepadení Ukrajiny; za ty necelé tři roky se leccos změnilo, podstata ne: jak je to možny´!? *************** „Stály´m motivem libeňsky´ch próz Richarda Ermla je téma psího světa. Opravdu neznám – po Váchalově Mystice čichu – druhého tak osobitého autora, ktery´ by dokázal vidět „pejskařské“ téma tak syrově a empaticky. Psi se stávají více než rovnocenny´mi partnery ermlovsky´ch outsiderů, jako by vystřiženy´ch ze Steinbeckovy Na plechárně, vidí veškerou bídu i slávu naší pyšné civilizace. V této novele však básník prózy prináší nové téma, novy´ motiv, vedle dřívějších motivů rodinny´ch i vztahovy´ch, prožívají jeho postavy napadenou a na pozadí naší lhostejnosti už více než dva roky trpící Ukrajinu. Jeho empatie mu prostě nedovolí toto téma pominout.“ Vladimír Just

Kniha nabízí dvě novely, v nichž se autor pohybuje tam, kde je jako doma - mezi outsidery. Šestiprsťák se odehrává v nedaleké budoucnosti plné lidského osamění a siroby. Otce v něm hledá dospívající chlapec, který se tělesně i duševně projevuje jako dívka, a průvodcem se mu stane jen o málo starší bezdomovec. Otce nakonec vystopují, jenže jde o beznadějně zuboženého nešťastníka. Přesto není příběh bez naděje - příslibem je porozumění obou mladých lidí, které sblížilo putování zlověstnou periferií. V novele Než se vrátí ztracený syn hledá naopak otec syna, vlastně jeho pravou tvář. Na rozdíl od biblické katarze naznačuje děj jinou pointu: mladý muž, který se vrací z ciziny, představuje hrozbu, že se za neúspěšný život hodlá otci pomstít. Vidina otcovraždy ovládne fantazii starého člověka. Finále zdá se překvapivě očistné: syn sice nadále prožívá svůj neúspěch, ale domů se vrací, aniž otce z něčeho obviňuje. Ten se však mezitím ocitá na hraně života. I tentokrát jde o příznačný ermlovský závěr otevřený všemu, co může nastat mezi postavami, které zralý prozaik vylíčil s pronikavým nadhledem i hlubokou empatií. -- Milan Uhde

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověk-pes-smrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén - takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.

Popis není dostupný

Na pozadí někdejší dělnické čtvrti Libně se odehrává současný příběh Jidášových bratrů. Michala, Martina a jejich otce Salema, jemuž po rozvodu dělá společnost už jenom kocour Jidáš. Salemovou životní vášní je vlastní pojetí filosofie a jeho posledním dílem divadelní hra o starořeckém Diogenovi. Kainovým komplexem poznamenaný vztah bratrů vyostří otcovo přání, aby se Michal o jeho hru jako divadelník postaral. Další linii románu představuje Salemovo pozdní milostné vzplanutí ke studentce, které hölderlinovsky říká Diotima. Ani láska stárnoucího filosofa, ani realizace jeho hry, ani vzájemný vztah bratrů se nenaplní podle očekávání. Jediné, co neúprosně postupuje, je další přeměna staré Libně v developerský sen bydlení u vody na místě zbouraných libeňských loděnic.

Hlavním hrdinou knihy je třináctiletý český kluk s tibetským jménem Taši. V raném dětství býval často sám - maminka věčně v Tibetu, táta po divadlech. Kreslil si a psal komiksy. V roce 2008 jej rodiče vzali v létě do indického Ladaku, nazývaného Malý Tibet. Otec mu před cestou zakoupil sešit v tvrdých deskách, který Taši popsal a pokreslil. Tašiho cestovní deník stál na počátku této knihy o dospívání a o cestě do neznámé země s podivuhodnou kulturou a krajinou. V nejcitlivějším věku začínající puberty se ocitnul nejen v naprosto cizím prostředí, ale také na rozcestí, neboť vedle buddhisticky zaměřené maminky se objevil tátův kamarád a "bejvalej panker" Jarda, jehož životní přístup Tašiho provokuje. Jakkoli buddhismus a pankerství nestojí proti sobě, pod povrchem tohoto cestopisu pro kluky, holky i jejich rodiče probíhá nenápadný boj o dětskou duši…

Po dvanácti letech se autor intimního cestopisu Zuzanka a tibetské velehory vrací na "místo činu". Titulní postava první knihy se mezitím stala uznávanou tibetoložkou a vyhledávanou průvodkyní po Tibetu, zatímco autor zůstal věrný divadelní kritice - k nemalé radosti mnoha herců a režisérů. Důvodem jejich druhé společné cesty do Tibetu se stalo natáčení hraného dokumentu podle autorova scénáře s tématem smrti a umírání, jimž tibetská kultura - na rozdíl od té naší - dokáže jít vstříc s otevřeností pro nás jen těžko představitelnou. Vznikl tak nejen film, ale i provokující cestopisná reportáž z průběhu natáčení v Nepálu a Tibetu. Na pozadí velkého tématu smrti se zde odehrává spíše komicko-tragický příběh lidských vztahů. V ironickém pozorování, jak "neduchovně" a malicherně se může rodit duchovní film, se poznají mnozí z těch, kdo se v náročných podmínkách zájezdů do exotických zemí učí vycházet s druhými účastníky. Zájemce o Tibet jistě uspokojí průvodcovský komentář Zuzany Ondomišiové z míst filmování, které skončilo v krajině západního Tibetu pod mystickou horou Kailás.

Otec nahlédne do dopisu své nedávno osmnáctileté dcery Mariany, který napsala svému příteli, a z několika vět pochopí, že žil v sebeklamu, jak dcera vnímá třináct let starou historii rozvodu. Nepříjemné poznání se ještě pokusí zvrátit: začne psát dceři dopisy o tom, co se tenkrát stalo a proč rodinu opustil. Téma knihy není ani tak vedeno snahou o vysvětlení událostí, které se obcházely mlčením, jako spíše pokusem pojmenovat nebezpečí rodinného genetického zatížení a varovat před ním. Autobiografický příběh si troufá nebýt jen záznamem vztahu otce s dcerou, ale obecnějším zachycením neřešitelných životních peripetií, které někdy jen náhodou neskončí větší tragédií nežli rozvodem.

Popis není dostupný