Alice Garrigue Masaryková, nejstarší dcera prvního čs. prezidentského páru, zasvětila velkou část svého života humanitární a sociální práci pro druhé. Její jméno je spojeno především s Československým Červeným křížem, v jehož čele stále v letech 1919-1938. Na rozdíl od svého otce nezanechala rozsáhlé teoretické dílo a její názory můžeme stopovat především v dochovaných projevech, deníkových zápiscích, článcích či drobnějších publikacích. Právě s jejich pomocí vytvořil historik Radovan Lovčí výběr náboženských a etických stanovisek této ženy, do nichž se promítá tolerance a svobodomyslnost, které byly tolik typické pro členy rodiny Masarykovy. Dnes až příliš jednostranně vyzdvihovaný princip svobody však byl u Masaryků zároveň důsledně vyvažován principem odpovědnosti, neustálým sebevzděláváním, službou bližnímu i celé společnosti a vědomím vyššího řádu věcí, který přesahuje hranice námi běžně vnímané hmotné reality. V daném ohledu mohou být členové rodiny Masarykovy, včetně Alice, o níž vypráví tato knížečka, mravními i lidskými vzory a inspirací též pro dnešní dobu, trpící relativizací hodnot, spirituální krizí i egoisticko-konzumním způsobem života.
