Svazek obsáhne tři knihy Přemysla Blažíčka (1932-2002), napsané v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a vydané pak - nikoli v pořadí, v jakém vznikaly - v letech 1991 (Haškův Švejk) a 1992 (Epičnost a naivita Holečkových Našich a Škvoreckého Zbabělci). Shrnutí do jednoho svazku je dáno chronologií vzniku všech tří prací i faktem, že jde o monografie o románových dílech (odtud souhrnný titul Knihy o epice). Edice navazuje vydavatelsky a typograficky na soubor Blažíčkových časopiseckých studií a článků Kritika a interpretace (2002) a především na společné vydání autorových knih o básnících, psaných v šedesátých a sedmdesátých letech, Sebeuvědomění poezie a Poezie Karla Tomana (Knihy o poezii, 2011). Třídílný projekt, který se tímto svazkem uzavírá, tak přináší v jednotné vydavatelské péči autorovo kompletní dílo, které v české literární vědě představuje ojedinělé vykladačské úsilí. Blažíček podává nejen takřka fenomenologickou interpretaci románů Josefa Holečka Naši (1888-1923, 10. díl posmrtně 1930), Jaroslava Haška Osudy dobré vojáka Švejka za světové války (1921-1923) a Josefa Škvoreckého Zbabělci (naps. 1949, vyd. 1958), ale také představuje všechna díla jako osobitý pokus o epický žánr v souvislostech evropského písemnictví. Holečkova epopej, psaná v době rozkvětu moderního románu, čte Blažíček jako "návrat k původnímu, dávno již nečasovému typu naivní epiky", Haškova nedokončená próza mu připomíná "jevovou celistvost starých eposů, na kterou novodobá epika většinou rezignovala", a Škvoreckého román nahlíží autor jako vzájemně provázané zpřítomnění niterného prožitku a reflexí okolních věcí ve vyrovnaném, epickém odstupu.

Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana.Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let. Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou - 26. 4. 2002 v Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména Lexikonu české literatury (I - 1985, II - 1993, III - 2000, IV - 2008). Po roce 1968/69 resignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969-1989 nepublikoval v oficiálních periodikách ani řádku a "soukromě" napsal pět pronikavých monografií o Holanovi (1969, vyd. 1991), Tomanovi (1979, vyd. 1995), Holečkovi (1981, vyd. 1992), Haškovi (1989, vyd. 1991) a Škvoreckém (1992). V tzv. procesu s českým hudebním undergroundem se v roce 1976 znaleckým posudkem angažoval ve prospěch policejně stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955-1969 a 1990-2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).

Popis není dostupný

Soubor kratších textů. Uspořádal a komentoval Michael Špirit.