Dnešní doba je šílená, psát šílené (experimentální) knihy je tedy více než patřičné (a důvodné). Jak to autor myslí? Co tím chce čtenářům sdělit? A chce vůbec něco někomu sdělovat? Ať tak či onak – kniha je na stole a kdo chce, může se pustit do čtení. Anebo může knihu odložit s tím, že se takovými nesmysly nebude vůbec zaobírat.

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...