V roce 1982 vydal Petr Rezek v Jazzové sekci knihu Tělo, věc a skutečnost v současném umění, v níž předložil přednášky a studie z let 1976–1981. Zachycují, jak píše v předmluvě, jeho osobní vztah k umění – v autorově případě vztah filosofický. Nejde však jen o přístup k uměleckému dílu. Rezek chce – jak vystihuje mottem svazku – prostřednictvím myšlení naučit vidět něco, co jsme schopni nahlédnout všichni. Stejnými slovy by bylo možné uvést i tento svazek K teorii plastičnosti, v němž se autorova pozornost zaměřuje na sochu. Výchozí materiál analýz zde představují díla amerických minimalistických sochařů – demonstruje na nich, co je plastičnost a v čem se odlišuje od plastičnosti soch evropského klasického sochařství. Dále se zabývá situacemi Georga Segala a otázkou takzvaného překračování estetické hranice. Sleduje postupy, které používají Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Karel Nepraš či Stanislav Podhrázský, a ukazuje je jako různé přístupy k plastičnosti.
