Knižní rozhovor novinářky Andrey Procházkové (1995) a bývalého politika a univerzitního vyučujícího Petra Pitharta (1941) o naší cestě ke svobodě, a především o tom, co se v politice a ve společnosti událo od roku 1989 až po současnost. Jak vypadalo zákulisí sametové revoluce? Co se za třicet let polistopadového vývoje povedlo, a co naopak ne? Jaký vliv mají čeští prezidenti na společnost? A proč se naše světy najednou nepotkávají? Nad těmito a dalšími otázky diskutují dvě generace vzdálené od sebe více než padesát let. Kniha má obecně sloužit jako průvodce v době, kdy jedna událost střídá druhou ve stále rychlejším tempu, přesto však někteří politici a společenské fenomény stále zůstávají. Díky Pithartovu osobnímu příběhu se povídání rozprostřené do třinácti "večerů" věnuje nejen klíčovým politickým událostem a postavám, ale přirozeně se prolíná s jeho životem a zážitky. Mezigenerační dialog navíc umožňuje (nejen) mladým lidem nahlédnout do zákulisí české politiky a její poměrně nedávné historie, která tu je s námi dodnes.

Nezvykle objemné dílo autorského tria Otáhal - Pithart - Příhoda vznikalo na sklonku 80. let jako protiváha tehdejšímu účelovému výkladu moderní české historie. Autoři se v něm pokoušejí o demontáž "českého národního mýtu" tak, jak byl systematicky budován nejen v minulém století, ale jak často přežívá i dnes. Kniha nastavuje nesmlouvavě přísné zrcadlo našemu pohledu na nedávnou českou historii - od roku 1848 do mnichovských událostí - a na naši roli v evropském politickém a společenském kontextu. I díky tomu vyvolalo první vydání této knihy také řadu polemických reakcí. Cílem autorů nebylo sepsání odborné historické práce - to ani podmínky původně zamýšleného samizdatového vydání neumožňovaly. Slovy jednoho z autorů Petra Pitharta je tato kniha spíše "netypickým esejem s řadou znepokojujících tázání". Kniha také přináší detailní pohled na období první československé republiky, bez růžového mámení, bez sentimentu a idealizující nostalgie, bez zjednodušujících stereotypů, bez pozdějších ideologických nánosů. Rovněž pohled na rodící se českou politiku po roce 1848 a nadcházející usilování o moderní českou státnost klade řadu otázek, zda a jak jsme v tomto díle obstáli, zda a jak jsme využili či promarnili šance, které nám dějiny stavěly do cesty. Současný čtenář má možnost ve vztahu probouzející se české politické reprezentace k rakouskému mocnářství odhalit také řadu paralel s dnešním vztahem české společnosti k evropskému projektu a k naší roli v něm.

Autor, významný český politik a politolog, přednáší od roku 1994 na pražské právnické fakultě o historických souvislostech konkrétních politických jevů a ovšem také o tom, co zakusil ve skutečné politice – na vrcholech moci výkonné a pak i zákonodárné.Čtenář nechť v těchto skriptech (zapsaných přednáškách) nehledá kompletní politologickou učebnici, nýbrž soustředěnou, zaujatou argumentaci – varování před úpadkem veřejného prostoru. Dříve před velkými ideologiemi, dnes před sílicími vlnami nového populismu a nacionalismu. A tak opět přibývá uvědomělých i mimovolných nepřátel politiky. Právě s těmi se autor po většinu života potýkal – a zdaleka ne vždy byl na straně vítězů. Dosud není a nikdy nebude vyhráno: to proto, ne pro obohacení politologie jako pokusu o vědu se autor odhodlal rekonstruovat téměř čtvrtstoletí svého promlouvání ke studentům.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období šedesátých až osmdesátých let 20. století. Po ukázkách z mladických básnických pokusů shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech roku 1968, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

Popis není dostupný