Autor reflektuje vlastní zážitky, události všedního dne střídají výpravy do příměstské krajiny, sny či vzpomínky na dětství. Dobrodružství slova a radost z vyprávění mají v Tratolišti prioritu. V knize vystupují prapodivné postavy z autorova okolí. Petr Mano prokládá deníkové zápisy výpisky z četby, přechází z časnosti do bezčasí, z reality do spirituální roviny a vše koření osobitým humorem. Soubor deníkových záznamů Tratoliště volně navazuje na knihu Kalužiny (65. pole, 2016).

Hlavní motiv Manových povídek je voda, která utváří ducha krajiny, skrývá před námi těla mlčenlivých ryb, a především k sobě přitahuje tajemnou silou řadu podivínských postav, někdy strašidelných, hrozivých, jindy v jejich tragické bezmocnosti blízkých a dojemných.Autor k tomu dodává: „Ta bílá tůň totiž není jen za kestřanskými humny, máme ji všichni v sobě a nezbývá nám než doufat, že jednou na její hladině spatříme místo zamřelé leklé ryby Boží tvář, pohlédneme na ni přes zvlněné rákosí – a pro zbytek života se přestaneme bát.“Velká bílá tůň zavádí čtenáře ke skrytým místům Písecka, k rybníkům, strouhám a řekám, do nedávných i starých časů. Knihu doplňuje slovníček slangových výrazů.

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo.Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti.

Soubor deníkových záznamů Kalužiny volně navazuje na úspěšnou autorovu prvotinu Šarlák (65. pole, 2014), která zaznamenala pozitivní ohlasy u čtenářů i kritiky. Petr Mano ve své knize citlivě zaznamenává drobné detaily z každodenního života a dává je do souvislostí s historií i duchem míst, která důvěrně zná. Hlavní těžiště jeho prózy tkví v propojení vysokého a nízkého, centra a periferie, města a přírody. Texty nabízejí intimní existenciální pohled na autora samotného i na současný Písek a jeho nejbližší okolí. --- Podobně jako střepiny z rozbitého zrcadla dokážou i drobné louže odrážet obraz svého okolí, byť se ztišenou hladinou rozlehlých jihočeských rybníků mají společného pramálo a mnohdy jsou znečištěné špínou z ulice. Přesto i v té nejmenší spatříme nejen celý příkrov nebe, ale i naše smutné postavy tisícem věcí ztrápené. V každé kaluži se totiž skrývá jezero, které nemá břeh.

Šarlák nás zavádí do jihočeského Písku 80. a 90. let minulého století. Manova autobiografická kniha ukazuje jeho odvrácenou tvář – všední a syrové žití v bezútěšné době, kde jakýkoli cíl jako by byl předem odsouzen k nedosažitelnosti a vše kolem plulo v podivném bezčasí. Autor popisuje svých dvanáct zaměstnání, která vystřídal v průběhu dvánácti let, a jedinečně vykresluje génia míst v atmosféře doby. Petr Mano se narodil v roce 1961 v Táboře. Studoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, studium předčasně ukončil. Celý život se věnuje výtvarnému umění a psaní. Publikoval Sen o snu noci májové, Odkud přicházejí andělé (oboje Listy regionální kultury, 1993), Básničky pro Marfušu (kulturní klub města Písku, 1994) a Lamentatio města Písku (Revue Otavín, 2000).