Dvanáct povídek ukazuje celý vějíř možností, jež povídka skýtá: vzpomínky na dětství (Táta a kajak), povídky fantazijní (Příběh kočičí), hospodské rozmluvy (Muzikologové), přes drobnou hříčku (William) až k naléhavým tématům vycházejícím z dané historické situace (Tuctový příběh). V některých povídkách čerpá autor ze zcela konkrétní situace a píše o lidech, jež v jiných povídkách ponechává poloskryté či pozměněné tvůrčí fantazií. Povídka Bratrství mého času vtahuje čtenáře do vztahů mezi bratry, které autor poznal při natáčení svých dokumentárních filmů: Josefem a Janem Sukovými (vnuky hudebního skladatele Josefa Suka; hudebním virtuosem a spisovatelem), Janem a Kájou Saudkovými (fotografem a kreslířem) a Miroslavem a Alanem Vitoušovými (oběma vynikajícími hudebníky). Autorskou odvahou a poctivostí zde autor nešetří. Zachycuje to, co by jinak časem zapadlo. V povídce Zahrada je autor nejosobnější a sahá do vlastních ran. Hledání domova, hledání vlastního otce. Otázky byly a jsou pro autorovo myšlení typické.

Série: Příběhy z deníku režiséra

Kniha povídek má kořen v mediální studii Bratrství mého času, později přepracované do povídkové podoby. K ní pak autor přidal další příběhy ze světa mediální či umělecké tvorby, jako jsou William, Dobrák a Procesy, ale přirozeně otevřel i skříňku se vzpomínkami na dětství (Táta a kajak) i první lásky (Bogna). Nebránil se zpracovat příběhy, které se svými vrstevníky prožil v různých historických údobích naší společnosti (Nedůvěryhodné, Tuctový příběh), a nahlédl i za hranici, za níž se objevuje snovost a tajemno (Příběh kočičí). Povídkami prochází řada českých osobností (bratři Saudkové, houslista Josef Suk a další), s nimiž se autor potkal při režijní práci nebo mu výrazně protnuly životní cestu. Některé postavy jsou nasvíceny jasným světlem, jiné zůstávají ve stínu a šerosvitu proměněny tvůrčí fantazií. A ta vstupuje do deníku režiséra vždy a v každé povídce.

Série: Příběhy z deníku režiséra

Kniha navazuje na již vydané povídky pod stejným názvem. I tentokrát se autor inspiruje autentickými zážitky (Jaromil, Školská pohádka, Pojmenovávání, Zahrada či Muzikologové), ale více vztahuje své autorské gesto k silně osobním motivům rozváděným fantazií (Maminka, Cti otce svého, Vlčí kruh, Valentýn a Leporelo). I v těchto příbězích autor prochází světem mediální či umělecké tvorby a přirozeně otevírá také skříňku se vzpomínkami na dětství. Neubránil se vyzkoušet si experimentální postupy, v nichž se zrcadlí žánr pohádky, ohlasy pražského literárního pábení nebo zásah filmovou formou kinoautomatu. V povídce Jaromil vzdává hold Jaromilu Jirešovi, s nímž ho na počátku kariéry spojovala řada spoluprací a jenž ho nasměroval k režijní práci. I tady jsou některé konkrétní postavy nasvíceny jasným světlem, jiné zůstávají ve stínu a šerosvitu proměněny tvůrčí fantazií. A ta vstupuje do deníku režiséra vždy a v každé povídce.

Popis není dostupný

Kniha povídek má kořen v mediální studii Bratrství mého času, později přepracované do povídkové podoby. K ní pak autor přidal další příběhy ze světa mediální či umělecké tvorby, jako jsou William, Dobrák a Procesy, ale přirozeně otevřel i skříňku se vzpomínkami na dětství (Táta a kajak) i první lásky (Bogna). Nebránil se zpracovat příběhy, které se svými vrstevníky prožil v různých historických údobích naší společnosti (Nedůvěryhodné, Tuctový příběh), a nahlédl i za hranici, za níž se objevuje snovost a tajemno (Příběh kočičí). Povídkami prochází řada českých osobností (bratři Saudkové, houslista Josef Suk a další), s nimiž se autor potkal při režijní práci nebo mu výrazně protnuly životní cestu. Některé postavy jsou nasvíceny jasným světlem, jiné zůstávají ve stínu a šerosvitu proměněny tvůrčí fantazií. A ta vstupuje do deníku režiséra vždy a v každé povídce.

Kniha navazuje na již vydané povídky pod stejným názvem. I tentokrát se autor inspiruje autentickými zážitky (Jaromil, Školská pohádka, Pojmenovávání, Zahrada či Muzikologové), ale více vztahuje své autorské gesto k silně osobním motivům rozváděným fantazií (Maminka, Cti otce svého, Vlčí kruh, Valentýn a Leporelo). I v těchto příbězích autor prochází světem mediální či umělecké tvorby a přirozeně otevírá také skříňku se vzpomínkami na dětství. Neubránil se vyzkoušet si experimentální postupy, v nichž se zrcadlí žánr pohádky, ohlasy pražského literárního pábení nebo zásah filmovou formou kinoautomatu. V povídce Jaromil vzdává hold Jaromilu Jirešovi, s nímž ho na počátku kariéry spojovala řada spoluprací a jenž ho nasměroval k režijní práci. I tady jsou některé konkrétní postavy nasvíceny jasným světlem, jiné zůstávají ve stínu a šerosvitu proměněny tvůrčí fantazií. A ta vstupuje do deníku režiséra vždy a v každé povídce.