Výklad celkové intence Wittgensteinovy první a vlastně jediné knihy, známé pod názvem Tractatus logico-philosophicus, vedla autora ke snaze postupovat po linii, kterou sám Wittgenstein doporučil nakladateli Fickerovi, když se mu snažil přiblížit, proč by mu měla být blízká odborná kniha z oblasti, v níž byl Ficker naprostým laikemKniha tak nakonec představuje raného Wittgensteina především jako schopenhauriána, který svou původní pozici revidoval ve světle analýzy jazyka. Ta ho přivedla hlavně k vypracování rozlišení toho, co se dá říci, od toho, co se v zacházení se slovy jen ukazuje. A toto rozlišení zase vposledku vycházelo z dobových debat rakouských fyziků o interpretaci vědeckých teorií, z nichž zásadní pro Wittgensteina dlouhodobě zůstaly myšlenky Heinricha Hertze. Hertzovský prvek Wittgensteinovy představy o úkolu filosofování je asi nejdůležitějším momentem Wittgensteinova myšlení od úplných počátků až do konce, a představuje tak zřejmě nejnázornější doklad pro jednotu tohoto myšlení, či přinejmenším pro plynulost jeho vývoje.

Skotské osvícenství představuje fascinující kapitolu evropských kulturních dějin. Svým vlivem se může měřit s obdobným hnutím ve Francii nebo Německu. Texty ve Skotsku působících intelektuálů, jako byli David Hume, Adam Smith, Thomas Reid, Francis Hutcheson nebo Alexander Gerard, se hned od okamžiku svého vydání četly a probíraly nejen ve zbytku Velké Británie, ale také ve Francii a Německu, a to s trvalým vlivem. V knize najdete čtyři samostatné menší i rozsáhlejší studie k tématům filosofie Thomase Reida, jež by mohla upoutat zájem naší odborné veřejnosti a studentů. První z nich uvádí čtenáře do Reidova života a díla v nejužším kontextu a soustřeďuje se na vysvětlení jeho zařazení jako hlavy skotské školy zdravého rozumu. Druhá kapitola se věnuje Reidově kritice Humovy filosofie. Třetí se snaží objasnit Reidovo zacházení s ústředním pojmem jeho filosofie, totiž common sense. Poslední a nejdelší text upozorňuje na obzvlášť opomíjenou oblast Reidovy filosofie, totiž na jeho estetickou teorii.

Předložený soubor esejů – první kniha v češtině věnovaná irskému filosofovi – má za cíl představit čtenáři rozsah Berkeleyho filosofického díla. Najdeme zde články, jež se zabývají kritikou aristotelského pojetí vnímání, jeho interpretací jazyka fyziky, teorií jazykového významu, jeho koncepcí „common sense“, jeho představou já jakožto aktivní síly, ale také jeho teorií poslušnosti v politické oblasti nebo pozdní filosofií spisu Seiris, který se pod vlivem novoplatonismu a hermetického korpusu vyvazuje z mezí idealismu raného období.

Tradičně se diskuse o soukromém jazyce, k níž dal ve své knize Filosofická zkoumání (1953) podnět rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889–1951), soustřeďovala na otázku tzv. autority první osoby ve věci mentálních stavů. Texty v tomto sborníku se na problém soukromého jazyka pokoušejí podívat jako na obecnější problém, co to znamená něčemu rozumět. Popularitu takovému čtení Wittgensteinových úvah přinesla diskuse o knize amerického filosofa a logika Saula Kripka Wittgenstein on Rules and Private Language (1982). Kripke viděl u Wittgensteina zdroj argumentů proti filosofickému realismu: proti představě, že naše pojmy jsou určovány skutečností, jež existuje nezávisle na nás. Jeho anti-realismus ovšem vyvolal vedle souhlasu také pochybnosti i rozhodné námitky. S některými nejvlivnějšími texty o problémech rozumění a řízení se pravidlem se lze seznámit v tomto souboru. Články doplňuje přístupná předmluva a výběrová bibliografie další četby.

Popis není dostupný