Kniha se zabývá problematikou bezdůvodného obohacení. Mapuje případy, ve kterým římští právníci poskytovali žaloby z bezdůvodného obohacení (kondikce) a ukazuje, jakými zásadami byli vedeni při jejich posuzování. Práce nachází značné rozdíly mezi řešením případů bezdůvodného obohacení klasickými právníky a řešeními, ke kterým se přiklonil císař Justinián ve své slavné sbírce Corpus iuris civilis a dochází tak k názoru, že klasické římské právo bezdůvodného obohacení je mnohem subtilněji, důvtipněji a elegantněji zpracováno než právo bezdůvodného obohacení císaře Justiniána, které máme zachováno v Digestech. Autor zdůrazňuje skutečnost, že přestože je moderní právo bezdůvodného obohacení založeno na římském právu, je to bohužel právo justiniánské, které je předobrazem moderního bezdůvodného obohacení. Z toho důvodu jsou kriticky komentována ustanovení občanského zákoníku upravující bezdůvodné obohacení. Autor dále argumentuje, že znalost klasického římského práva, zejména odmítnutí zásady „nikdo se nemůže bezdůvodně obohatit na úkor jiného“ (aplikace této zásady byla v římském právu omezena pouze na mladistvé) může významným způsobem přispět ke správné interpretaci i aplikaci norem institutu bezdůvodného obohacení.
