Autor charakterizuje svou prózu ze současnosti jako „pohádku výlučně pro dospělé“, v níž si pohrává s představou, co by bylo, kdyby bylo. Co by se stalo, kdyby se v nás nečekaně ozval jakýsi neodbytný vnitřní hlas, sokratovské Daimonion, který nám oznamuje banální události, ale jenž se dá i „ochočit“ tak, že například předpovídá čísla tažená v různých loteriích, čehož protagonista prózy Alex Skalský, klarinetista v symfonickém orchestru, jinak nevýrazná osoba a velký milovník filatelie, začne využívat a zakrátko i zneužívat ve svůj prospěch. Díky obrovitým částkám, které vyhraje a k nimž mu dopomohl jeho našeptávač, se z něho stává člověk doslova usmýkaný materiálním přepychem, bohatstvím a zdánlivým štěstím, k němuž dopomáhají peníze. Záhy však Alex zjišťuje, že takový blahobytný život ještě neznamená, že by si mohl sám sebe vážit nebo najít své místo na světě. Čím více je bohatý, tím méně je ukotvený na zemi a mezi lidmi. Peter Stoličný rozklenul ve svém „romanetu“ metaforu, která do značné míry vystihuje přítomný hédonický a po povrchních zážitcích prahnoucí svět. A jeho text má téměř filmový spád, v němž nechybějí ostré střihy i koncentrace na detaily, okořeněná sympatickou i citlivou dávkou erotičnosti.
