Popis není dostupný

Palubní mechanici Liberatorů 311. perutě podílející se od listopadu 1943 do června 1945 na protiponorkových hlídkách se nezaslouženě stali tak trochu opomíjenou skupinou výkonných letců, ačkoli na jejich zručnosti mnohdy závisel život celé osádky. Jejich výcvik a operační služba jsou přiblíženy prostřednictvím osudů jednoho z nich, Stanislava Slezáčka, který se jako jediný Čechoslovák vypracoval do funkce velitele palubních mechaniků – Flight Engineer Leader. Kniha zároveň přináší medailonky všech dalších třiapadesáti letců, kteří zdárně absolvovali výcvik palubního mechanika pro Liberatory a zmiňuje také ty, kteří ho nedokončili. Palubní mechanici Liberatorů 311. perutě podílející se od listopadu 1943 do června 1945 na protiponorkových hlídkách se nezaslouženě stali tak trochu opomíjenou skupinou výkonných letců, ačkoli na jejich zručnosti mnohdy závisel život celé osádky.

Popis není dostupný

Otakar Janůj patřil do nepříliš početné skupiny příslušníků předválečného policejního uniformovaného sboru, kteří před službou protektorátním úřadům dali přednost odchodu do zahraničního odboje. Služba telefonisty v předválečné československé armádě ho v létě 1940 přivedla k dobrovolnému vstupu do britského královského letectva RAF. Jeho tělesna výška ho předurčila ke službě na bombardovacích letounech. Po výcviku na radiotelegrafistu-střelce v létě 1941 zahájil operační výcvik u 311. československé bombardovací perutě. Osudným se mu stal jeden ze cvičných letů jen několik dní předtím, než měl přejít k operační letce a zapojit se do náletů na nepřátelské území. Příčina zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem dodnes zůstává neznámá. Kniha kromě unikátního osobního deníku Otakara Janůje z let 1940–1941 přináší nové informace a detailní rozbor možných příčin zmizení. Text doprovází na 120 černobílých fotografií, z nichž většina je publikována poprvé. Na samém počátku stálo objevení sešitků s deníkem. V jednom z nich byla sice vložena propustka na jméno Otakar Janůj, ale pisatel o sobě v deníku mluvil jako o Otovi. Následné přepisování mnohdy těžko čitelného rukopisu přineslo nové detaily o pisateli a jeho rodině. Shodou okolností přibližně ve stejné době došlo nezávisle na denících ke kontaktu mezi budoucími spoluautory právě ohledně osoby Otakara Janůje, pra-strýce Mariana Buštíka. Porovnání informací o rodině potvrdilo, že pisatelem deníku byl skutečně Otakar Janůj. Nakonec se zrodila myšlenka na společnou publikaci o jeho osobě. Následovalo pátrání v domácích i zahraničních archivech po bližších osudech Otakara Janůje a dalších osobách, které ve svém deníku zmiňuje. Zásadní přínos mělo nalezení potomků jeho známé Angličanky, Marigold Deane-Drummond, v jejíž pozůstalosti se dochovaly unikátní snímky ve společnosti Otakara Janůje. Podařilo se dohledat také podrobnosti o jeho předválečné snoubence Věře Vymětalové, o které na počátku bylo známo jen společné foto s křestním jménem. Samostatnou kapitolou bylo pátrání po příčinách zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem v britských a irských archivech. Ve světle nově nalezených informací pak vznikla podrobná analýza posledního letu tohoto Wellingtonu.

Popis není dostupný

Když se Adolf Zelený (1914-2010) v roce 1934 rozhodl pro kariéru důstojníka z povolání, netušil tehdy, že ho čeká sedmatřicet dobrodružných let v armádách tří evropských států. Během poválečné služby v britském letectvu RAF se z navigátora přeškolil na řídícího létání a sloužil v exotických destinacích jako Singapur, Keňa a Libye. Jako velitel Školy pro přežití v poušti se zúčastnil četných expedicí do libyjské pouště a dvakrát navštívil legendární bombardér Lady Be Good. V roce 1968 jeho službu ocenila britská královna udělením řádu MBE.

Čtenáři se dostává do rukou unikátní deník Pavla Tofla, radiotelegrafisty 311. československé bombardovací peruti RAF během druhé světové války. V roce 1939 se Pavel Tofel rozhodl odejít do zahraničí bojovat proti nacistickému Německu. Jeho cesta vedla přes Polsko, cizineckou legii a československou armádu ve Francii do Velké Británie, kde se přihlásil do letectva RAF. Po absolvování výcviku radiotelegrafisty-střelce vykonal v řadách 311. perutě nejprve 11 náletů nad Německem a okupovaným územím. Poté od léta 1942 prováděl hlídkové lety nad Biskajským zálivem proti nepřátelským ponorkám. Jeden z těchto letů se mu záhy stal osudným... Přepis autentického deníku s osudy Pavla Tofla a jeho blízkých kolegů autor zasadil do faktografického životopisu doplněného o související historické události 311. perutě. Přitom čerpal z tuzemských i zahraničních archivů. Publikaci ilustruje téměř 200 dobových fotografií a dokumentů, z nichž většina je zveřejněna vůbec poprvé. Kniha je obdivuhodně podrobně zpracovaná. Nemyslím tím jen vlastní deník P. Tofla, jehož uveřejnění je již samo o sobě velmi záslužné a nesmírně zajímavé, ale mám na mysli komentáře a odkazy osvětlující (pro mne často nové, a to se o tu problematiku zajímám, natož pak pro méně zasvěcené čtenáře!) postoje a osud konkrétních osob politického či společenského dění. Ty jsou to, co dělá obsah tak čtivým. Již dávno jsem nečetl něco do ranních hodin. A pak ještě jednou s otcovým Log Bookem a s tužkou v ruce. Ing.Vítězslav Dominik, syn Vladimíra Dominika, radiotelegrafisty 311. perutě, spolubojovníka Sgt Tofla