Cílem autorů bylo prozkoumat vzájemné zkušenosti a vztahy české a lotyšské společnosti ve 20. století. První část monografie pojednává o procesu česko-slovenského uznání prvního lotyšského státu a následné spolupráci, o novém pohledu na Lotyšsko ve druhé světové válce, o mezinárodním postavení poválečného Pobaltí, o nezdařeném lotyšském pokusu o reformu socialismu, o úloze lotyšské redakce Rádia Svobodné Evropy v Praze i o problémech současného Lotyšska. Pro srovnání je analyzována naše cesta k socialismu po skončení druhé světové války a vývoj našich i lotyšských národnostních menšin. Druhá část je věnována dějinám kultury a jazykovědě: korespondenci J. Zubatého s K. Milenbahsem, kulturní činnosti členů Československo-lotyšské společnosti, vztahu J. Rainise a M. Grimmy k české kultuře, recepci děl J. Haška v Lotyšsku a R. Blaumanise a K. Skalbeho u nás, některým rysům současné lotyšské literatury, české turistické a cestopisné literatuře o Lotyšsku a nakonec česko-lotyšské lexikografii.

Monografie přináší nové pohledy na souvislosti lotyšské a české literatury a kultury a rozšiřuje poznatky o působení naší náboženské reformace v Pobaltí, zejména v Lotyšsku. Autor nejprve shrnuje základní historická fakta o Pobaltí, typologicky je srovnává s českou situací a jádro práce poté strukturuje podle Komenského programu nápravy „moudrosti mysli“, „zbožnosti srdce“ a „životního klidu“. První část je věnována zvláště působení Komenského pedagogického díla a jeho paralelám v Lotyšsku, druhá a třetí část se zabývá lotyšskou literaturou související s ochranovským hnutím a jejími českými kontexty. Za příznačný svorník s českou kulturou je považován sociální, národní a politický aspekt lotyšské „kultury srdce“, do jejíchž základů byl uložen také odkaz Husa a husitství, Komenského a českobratrství.