Popis není dostupný

Popis není dostupný

Série: Pavel Pecina - Paměti

Knížka je čtvrtou v pořadí autorových knížek „pamětí“, vzpomínek na dětství a mládí, a „odehrává se“ v období středoškolských studií a krkonošských prázdnin na začátku šestého decenia minulého století.

Série: Pavel Pecina - Paměti

Tato knížka je třetí v pořadí z publikovaných vzpomínek na dětství a „odehrává se“ (většinou, občas s drobnými odbočkami v čase či úlety do minula nebo do současnosti) mezi roky 1949 a 1952. Tedy na samém začátku takzvaných padesátých let. Pokud jde o mne, tehdy kluka ve věku kolem 13 let, ještě jsem si dost dobře neuvědomoval absurditu a politickou zvůli té doby, které si dnes každý s pojmem „padesátá léta“ vybaví. Pro mne to bylo období klukovských radostí, dobrodružství a objevování zázraků přírody. Také ovšem zármutků a zklamání, které ale neměly s politickou situací téměř nic společného. Ke zhůvěřilostem oněch let jsem se začal „dostávat“, setkávat se s nimi, až na konci popisovaného časového úseku, a plně si je začal uvědomovat až když zasáhly rodiny, které jsem znal.

Série: Pavel Pecina - Paměti

Druhý díl autorových vzpomínek (první díl – „Chrousti na zábradlí balkonu“, Ekopress, 2017). Z předmluvy.. Ve vzpomínkách na relativně rané dětství jsem opustil sám sebe ve věku 9 let, i když některé ze vzpomínek a příběhů přesáhly i do pozdější doby. Protože jsem shledal (na základě vlastního kritického posouzení s odstupem času a také podle reakcí prvních čtenářů uvnitř rodiny i mimo ni), že zaznamenávání těch vzpomínek nebylo zcela zbytečné ani zcela nudné, pokusím se v nich pokračovat. Připadá mi totiž, že opustit sám sebe na začátku teenagerovského zranitelného věku by bylo na jedné straně poněkud nezodpovědné, a z druhé strany by to byla škoda, protože spousta legračních i vážných situací a příběhů s patinou zašlého času by tak zůstala utajena mé rodině i všem dalším lidem naladěným na podobnou vlnovou délku, které to případně začalo zajímat a bavit. A tak se znovu ve vzácných chvílích klidu a samoty začínám vracet na Vinohrady okolo roku 1950, na krkonošskou chalupu a do školních lavic. Začnu, s určitou dávkou nostalgie, které se nikdo normální v mém věku, když vzpomíná na mládí, nedokáže ubránit, vyvolávat podoby a skutky spolužáků, oblíbených i méně oblíbených kantorů a dávno vyhaslé první (i druhé a další) studentské lásky, a občas i dusivou atmosféru těch let; vrátím se ke svým blízkým, kteří jsou už dávno mrtví, a pokusím se o jakousi rekonstrukci světa mých rodičů před mým narozením, v době první republiky, jejich přátel a zážitků. A samozřejmě se vrátím také do období dychtivého poznávání fascinujících souvislostí v přírodě a jejích nejrůznějších obyvatel.

Série: Pavel Pecina - Paměti

Knížka „Chrousti na zábradlí balkónu“ je prvním pokusem Pavla Peciny o jakousi beletristickou faktografii nebo faktografickou beletrii a měla by být prvním dílem jeho zoologických „vzpomínek na život“. Jinak se zabýval spíše odbornými publikacemi; kromě několika vědeckých článků o skupinách bezobratlých živočichů, které studoval v „univerzitní části“ svého života, to je velké množství popularizujících publikací z oborů entomologie, arachnologie, etologie, ekologie, chovatelství a ochrany přírody. Sám si dost považuje také série článků a sloupků, které vycházely v časopise Nika. Z knižních publikací je možno zmínit 3 díly „Kapesního atlasu chráněných a ohrožených živočichů“ (SPN Praha, 1979–1990), „Kořeny zla“ (Vydavatelství Niky, 1994) a spoluautorství na knize „Život lesů“ (s profesorem J. Jeníkem, jedním z autorových guru – Albatros, Praha, 1986). Za zmínku stojí i několik statí v knize „Hmyz: chov – morfologie (editor Fr. Kovařík, Nakladatelství Madagaskar, Jihlava, 2000). Zoolog Pavel Pecina se narodil v Praze v říjnu roku 1938. Díky vnímavým a tolerantním rodičům měl možnost od dětství rozvíjet své biofilní a biologické zájmy, což nakonec vyvrcholilo studiem na tehdejší biologické fakultě Univerzity Karlovy, kde obhájil entomologickou diplomovou disertaci na katedře systematické zoologie. Ještě před státnicemi nastoupil na místo zoologa do Východočeské zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde působil (včetně dvouleté vojenské služby) v letech 1961–1964. Začátkem roku 1964 odešel do Prahy, kde dočasně zakotvil v Lidovém výrobním družstvu invalidů (později Dipře) , kde zhotovoval mikroskopické preparáty pro školy. V září mu bylo nabídnuto místo asistenta na katedře systematické zoologie, kterou jako její absolvent před třemi a půl roky opustil. V roce 1966 byl přeřazen na řádnou aspiranturu, v jejímž průběhu se zabýval taxonomií, ekologií a rozšířením jedné skupiny půdních roztočů. Aspiranturu a kandidátskou práci dokončil v roce 1969 a obhájil v roce 1971 (v Brně u profesora J. Kratochvíla). Po skončení aspirantury nastoupil (v září 1969) do Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, kde měl na starosti péči o chráněná území, přípravu jejich vyhlašování a zoologickou problematiku ochrany přírody. V září 1989 přešel do Zoo Praha, kde se věnoval (v prvních letech pod „hlavičkou“ Společného vědeckého pracoviště zoo a ČSAV) záchranným chovům a programům pro ohrožené druhy Československé republiky až do roku 1999, kdy odešel do penze.

Encyklopedie zvířat plná barevných obrázků a zajímavého povídání. Sto osmdesát živočichů z různých světadílů. Kniha je rozdělená do jedenácti kapitol podle prostředí, ve kterých zvířátka žijí. Na konci každé části jsou pro děti připravené zajímavé úkoly, které vyzkouší jejich postřeh a prověří nabyté znalosti světa zvířat.

Popis není dostupný

Knížka je čtvrtou v pořadí autorových knížek „pamětí“, vzpomínek na dětství a mládí, a „odehrává se“ v období středoškolských studií a krkonošských prázdnin na začátku šestého decenia minulého století.

Tato knížka je třetí v pořadí z publikovaných vzpomínek na dětství a „odehrává se“ (většinou, občas s drobnými odbočkami v čase či úlety do minula nebo do současnosti) mezi roky 1949 a 1952. Tedy na samém začátku takzvaných padesátých let. Pokud jde o mne, tehdy kluka ve věku kolem 13 let, ještě jsem si dost dobře neuvědomoval absurditu a politickou zvůli té doby, které si dnes každý s pojmem „padesátá léta“ vybaví. Pro mne to bylo období klukovských radostí, dobrodružství a objevování zázraků přírody. Také ovšem zármutků a zklamání, které ale neměly s politickou situací téměř nic společného. Ke zhůvěřilostem oněch let jsem se začal „dostávat“, setkávat se s nimi, až na konci popisovaného časového úseku, a plně si je začal uvědomovat až když zasáhly rodiny, které jsem znal.

Druhý díl autorových vzpomínek (první díl – „Chrousti na zábradlí balkonu“, Ekopress, 2017). Z předmluvy.. Ve vzpomínkách na relativně rané dětství jsem opustil sám sebe ve věku 9 let, i když některé ze vzpomínek a příběhů přesáhly i do pozdější doby. Protože jsem shledal (na základě vlastního kritického posouzení s odstupem času a také podle reakcí prvních čtenářů uvnitř rodiny i mimo ni), že zaznamenávání těch vzpomínek nebylo zcela zbytečné ani zcela nudné, pokusím se v nich pokračovat. Připadá mi totiž, že opustit sám sebe na začátku teenagerovského zranitelného věku by bylo na jedné straně poněkud nezodpovědné, a z druhé strany by to byla škoda, protože spousta legračních i vážných situací a příběhů s patinou zašlého času by tak zůstala utajena mé rodině i všem dalším lidem naladěným na podobnou vlnovou délku, které to případně začalo zajímat a bavit. A tak se znovu ve vzácných chvílích klidu a samoty začínám vracet na Vinohrady okolo roku 1950, na krkonošskou chalupu a do školních lavic. Začnu, s určitou dávkou nostalgie, které se nikdo normální v mém věku, když vzpomíná na mládí, nedokáže ubránit, vyvolávat podoby a skutky spolužáků, oblíbených i méně oblíbených kantorů a dávno vyhaslé první (i druhé a další) studentské lásky, a občas i dusivou atmosféru těch let; vrátím se ke svým blízkým, kteří jsou už dávno mrtví, a pokusím se o jakousi rekonstrukci světa mých rodičů před mým narozením, v době první republiky, jejich přátel a zážitků. A samozřejmě se vrátím také do období dychtivého poznávání fascinujících souvislostí v přírodě a jejích nejrůznějších obyvatel.

Knížka „Chrousti na zábradlí balkónu“ je prvním pokusem Pavla Peciny o jakousi beletristickou faktografii nebo faktografickou beletrii a měla by být prvním dílem jeho zoologických „vzpomínek na život“. Jinak se zabýval spíše odbornými publikacemi; kromě několika vědeckých článků o skupinách bezobratlých živočichů, které studoval v „univerzitní části“ svého života, to je velké množství popularizujících publikací z oborů entomologie, arachnologie, etologie, ekologie, chovatelství a ochrany přírody. Sám si dost považuje také série článků a sloupků, které vycházely v časopise Nika. Z knižních publikací je možno zmínit 3 díly „Kapesního atlasu chráněných a ohrožených živočichů“ (SPN Praha, 1979–1990), „Kořeny zla“ (Vydavatelství Niky, 1994) a spoluautorství na knize „Život lesů“ (s profesorem J. Jeníkem, jedním z autorových guru – Albatros, Praha, 1986). Za zmínku stojí i několik statí v knize „Hmyz: chov – morfologie (editor Fr. Kovařík, Nakladatelství Madagaskar, Jihlava, 2000). Zoolog Pavel Pecina se narodil v Praze v říjnu roku 1938. Díky vnímavým a tolerantním rodičům měl možnost od dětství rozvíjet své biofilní a biologické zájmy, což nakonec vyvrcholilo studiem na tehdejší biologické fakultě Univerzity Karlovy, kde obhájil entomologickou diplomovou disertaci na katedře systematické zoologie. Ještě před státnicemi nastoupil na místo zoologa do Východočeské zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde působil (včetně dvouleté vojenské služby) v letech 1961–1964. Začátkem roku 1964 odešel do Prahy, kde dočasně zakotvil v Lidovém výrobním družstvu invalidů (později Dipře) , kde zhotovoval mikroskopické preparáty pro školy. V září mu bylo nabídnuto místo asistenta na katedře systematické zoologie, kterou jako její absolvent před třemi a půl roky opustil. V roce 1966 byl přeřazen na řádnou aspiranturu, v jejímž průběhu se zabýval taxonomií, ekologií a rozšířením jedné skupiny půdních roztočů. Aspiranturu a kandidátskou práci dokončil v roce 1969 a obhájil v roce 1971 (v Brně u profesora J. Kratochvíla). Po skončení aspirantury nastoupil (v září 1969) do Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, kde měl na starosti péči o chráněná území, přípravu jejich vyhlašování a zoologickou problematiku ochrany přírody. V září 1989 přešel do Zoo Praha, kde se věnoval (v prvních letech pod „hlavičkou“ Společného vědeckého pracoviště zoo a ČSAV) záchranným chovům a programům pro ohrožené druhy Československé republiky až do roku 1999, kdy odešel do penze.