Kniha Neviditelný člověk představuje Pavla Hozu po jeho knize historické (Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku) a prozaické (Uloupená duše) tentokrát jako esejistu, který jde v těch nejlepších stopách české literární esejistiky dvacátého století. Své eseje psal mnoho měsíců pro rozhlasovou stanici Vltava. Témata jeho esejů jsou vždy konkrétní, ale směřují k obecnému. Jsou to – česká krajina, historie a současnost, etická dilemata, rychlost dnešní doby, lidská odpovědnost. Pro Hozu je důležitý jazyk, kterým své eseje píše – esej je pro něj maximálně vycizelovaným slovesným útvarem. Eseje ve svazku doplňují portréty českých básníků, kteří jsou Hozovi autorsky i lidsky blízcí a kteří jsou spjati s literární Cenou Františka Hrubína. Pavel Hoza žije v Benešově kde pracuje jako profesor české literatury na místním gymnáziu a působí jako kulturní organizátor.

Popis není dostupný

Básník a prozaik prožil dětství v obci Slověnice na Vlašimsku. Na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích vystudoval češtinu a dějepis. Od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. V roce 1995 publikoval básnický debut Archeologie svědomí. V roce 1996 následovala autobiografická próza Kámen a voda. Ukázky z ní byly publikovány rovněž v časopise Souvislosti. V roce 1998 vydalo benešovské nakladatelství Start básnickou sbírku Kam vedou stopy a v roce 2001 další knihu veršů Andělé stromů. V roce 2005 vyšla jako samostatná příloha Vlastivědného časopisu Pod Blaníkem kniha o vesnici a kraji Hozova dětství Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku.