Liberální demokracie je na počátku 21. stoletá údajně v krizi - politické, hospodářské, krizi důvěry, krizi reprezentace, krizi konstitucionalismu, krizi sebedůvěry. Existuje cesta ven z této krize? A kam vlastně liberální demokracie míří? Političtí filosofové a filosofky se domnívají, že právě jejich disciplína dokáže nejen formulovat správné otázky, ale také nabídnout konstruktivní odpovědi - i proto, že období závažných proměn a krizí byla v lidských dějinách vždy doprovázena vrcholnými výkony politického filosofování. Na tomto pozadí autorský tým z Katedry politologie Masarykovy univerzity v Brně prozkoumává některé nejvýznamnější odborné diskuse, které v soudobé politické filosofii probíhají a které se týkají životaschopnosti liberální demokracie jakožto doposud dominantního modelu vládnutí. Ve dvanácti kapitolách - věnovaných mimo jiné logice politické reprezentace, vztahu demokracie a lidských práv, utopismu a realismu v politickém myšlení nebo konstitucionalistické obhajobě populismu - vyzývají Dufek, Baroš a kol. k zahájení debat, které v českém prostředí dosud příliš nezaznívají. Kniha jako celek i jednotlivé kapitoly přitom oslovují jak širší odbornou veřejnost, pro niž může sloužit jako podnět k výzkumným snahám, tak studenty a studentky politických věd, filosofie a dalších společenskovědních a humanitních oborů, jimž kniha nabízí pokročilý úvod do klíčových problémů současné politické filosofie.

Popis není dostupný

Kniha s názvem "Úrovně spravedlnosti: Liberalismus, kosmopolitismus a lidská práva" sleduje dva hlavní cíle: Zaprvé, přiblížit českému čtenáři klíčovou výseč soudobých diskusí o spravedlnosti v nadstátním měřítku, a zadruhé, prostřednictvím kritického výkladu nejvýznamnějších kosmopolitních teorií spravedlnosti ukázat, že umírněnější formy náhledů na globální rozšiřování principů spravedlnosti jsou přesvědčivější. Argumentace je vedena na dvou rovinách: filosofické, která se týká problematiky ospravedlnění principů spravedlnosti, a prakticko-politické, zohledňující reálnou průchodnost souvisejících institucionálních návrhů. Autor dospívá k rezervovanému stanovisku ohledně žádoucnosti a zároveň realizovatelnosti kosmopolitní spravedlnosti v té podobě, v jaké ji navrhují diskutovaní autoři a autorky: Politika by se v jeho pohledu neměla stát funkcí morálky, stejně jako není v silách samotné morálně-filosofické reflexe dospět k definitivním principům nebo normám spravedlnosti. To nicméně neznamená nutný příklon k bezpodmínečně partikularistickému stanovisku, ani pouhé obrácení vztahu mezi politikou a morálkou, ani rezignovaně přitakání statu quo. I v otázce univerzálních pravidel lidského soužití se lze vydat určitou střední cestou, jež je průsečíkem některých v textu diskutovaných argumentačních linií.