Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku. Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filosofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století - fašismus a komunismus - pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, i neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví nebo globálního řádu. Do politiky vstoupily po několika dekádách zdánlivé strnulosti neživé entity, smrt a válka. Rozpohybovaly se dějiny a my se o nich učíme znovu přemýšlet. Jedním z prostorů, v nichž se tradičně promýšlela dějinná dynamika a její zákonitosti, byl a je román. Autoři jako György Lukács či raný Milan Kundera propojovali román s dějinami v ideji "velké epiky", v níž se malé příběhy jednotlivců prostupují s velkými příběhy národů či tříd. Literární modernismus však román vysmekl z totálnosti eposu, když začal zachycovat každodenní skutečnost v její nejednoznačnosti, neukončenosti a subjektivitě: jako by se hrdinou dějin mohl stát kdokoliv, dějinami cokoliv. Pavel Barša konfrontuje myšlení o románu nejen s historickou zkušeností dvacátého století, ale rovněž s realitou století jednadvacátého a za pomoci autorů jako Michail M. Bachtin, Erich Auerbach nebo Bruno Latour oživuje debatu o románu coby místu dějin.

Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci - existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí. V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda "světlejší budoucnost", evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, "je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"

Popis není dostupný

Popis není dostupný