Popis není dostupný

Mezi lidmi, kteří se blíže zabývají dějinami napoleonských válek, bychom pouze s obtížemi nalezli někoho, kdo by neslyšel o bitvě u Somosierry a o událostech, které se odehrály 30. listopadu 1808 téměř před branami španělského hlavního města Madridu. Nejenom pro milovníky éry francouzského císaře Napoleona I. a jeho Grande Armée, ale zejména pro tradice polského jezdectva a armády je Somosierra jedním ze stěžejních bodů. Neodehrál se zde okázalý jezdecký střet jako v případě císařské a carské gardy v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805. Nejednalo se o mohutný útok francouzského jezdectva jako u Jílového 8. února 1807. Kavaleristé se zde opakovaně nerozjížděli do odvážných, namáhavých a krvavých nájezdů jako francouzští kyrysníci 21.–22. května 1809 u Esslingu a 5.–6. července téhož roku u Wagramu. Stejně tak nešlo o ještě krvavější a vyčerpávající zápolení ve stylu dobytí Velké reduty saskými kyrysníky u Borodina 7. září 1812 a nakonec ani o impozantní, zoufalý a bezvýsledný nápor francouzského jezdectva, které postrádalo podporu pěchoty v osudné bitvě u Waterloo 18. června 1815. Přesto se zde odehrál bezpochyby ten nejstatečnější heroický útok kavalerie celých válek období Velké francouzské revoluce, Bonapartova konzulátu a Napoleonova císařství, jakoukoliv stranu a armádu těchto dlouholetých konfliktů nevyjímaje.

Sledujme krátkou, avšak o to více brilantní kariéru jednoho z nejvýznamnějších kavalírů a bouřliváků Francie, který nejprve následoval revoluční armádu, potom generála Bonaparta, posléze císaře Napoleona téměř na všech jeho taženích a stal se tak přímým účastníkem velkolepé, nesmrtelné epopeje. Lasalle byl podle svých obdivovatelů a ctitelů elegantním husarem dokonalého vzezření a vystupování, upozorňující na sebe jak nápadnou vojenskou uniformou, tak kvalitou svých koní s dokonalou výstrojí, galantním svůdcem, po němž toužilo nejedno dámské srdce, ale i nespoutaným, bouřlivým kumpánem a společníkem, prožívajícím se stejnou vášní jak divoké noci naplněné rozkoší, tak i urputné bitvy. S netajenou oblibou shromažďoval své důstojníky kolem velké mísy s horkým punčem, aby je poté vedl vždy s dýmkou v ústech do útoku. Jeho předčasná smrt hlásá slávu pozoruhodné doby, v níž na bitevním poli položil svůj život za velkého císaře, protože na stupnici lásky a oddanosti, které dosáhl, mohl tento postoj nasytit pouze úplnou obětí sebe sama. A díky této oběti se stal spolupracovníkem na nesmrtelném díle.

Kniha přibližuje životní osudy admirála sira William Sidney Smitha, jednoho z největších ze soupeřů Napoleona I., který proti němu s úspěchem pozvedl zbraň a i podle jeho vlastních slov tak značně ovlivnil jeho osud.

Přestože André Masséna náležel k jedněm z nejschopnějších a nejobávanějších revolučních a Napoleonových vojevůdců, se kterým zkřížil zbraně i legendární vévoda z Wellingtonu, dalo by se říci, že jeho osoba je poněkud zahalena "mlžným oparem". Někteří jeho životopisci, zejména ti francouzští, se uchylují k přehnané kritice, nebo naopak přistupují k jednoznačným chvalozpěvům. Zkrátka Massénovo počínání, jeho úspěchy, ale také nepochybná selhání a prohřešky jsou zveličovány nebo naopak tiše ignorovány. Masséna byl již za svého života považován za velmi kontroverzního a jeho současníci vedli spory o vojenských a osobních kvalitách tohoto muže, jež dosud nebyly uspokojivě uzavřeny.

Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu, náleží nepochybně již od roku 1815 k neotřesitelným oporám britského pantheonu. Při letmém pohledu na některý z jeho portrétů můžeme spatřit ocelový pohled a pevnou úzkou čelist, které jako by vyjadřovaly ztělesnění samotné podstaty britství. Zdá se, že nepostrádal žádnou ctnost, nikdy neztratil rozhodující bitvu, vedl válku s vojáky, ne s civilisty, proslul buldočí vytrvalostí, chladnokrevností tváří v tvář těm největším krizím a svoji pozoruhodnou vojenskou kariéru završil legendární Napoleonovou porážkou u Waterloo.

Bouřlivé a převratné období revolučních a napoleonských válek vyneslo na výsluní celou řadu osob, v jejichž řadách můžeme nalézt téměř nepochybné hrdiny bez příslovečné vady na kráse, ale i muže bezpochyby přinejmenším kontroverzní, nicméně neméně úspěšné a pozoruhodné. Za hlavního představitele této druhé skupiny lze označit Jeana-Baptiste-Jules Bernadotta, který se z řad královské a posléze revoluční armády vypracoval až na post generála, vyslance, ministra války, Napoleonova maršála, vévody Ponte-Corvo, švédského korunního prince Karla Johanna, norského krále Karla Johanna III. a nakonec švédského krále Karla XIV. Bernadotte se mimo jiné stal devítistým devátým rytířem řádu Zlatého rouna ve Španělsku, osmadvacátým nositelem švédského Velkého kříže řádu Věže a Meče, pruských řádů Černého orla a Železného kříže, rakouského řádu Marie Terezie, ruského řádu Svatého Jiří a francouzského Velkého orla Čestné legie.

Následuje ho až po osudnou válku r. 1812, kdy Bagration obětoval svůj život pro obranu země. Kniha není pouze životopisem jednoho generála. Je to také práce, která se zabývá politickými a vojensko-historickými aspekty celého období, kdy se Bagration účastnil každé války vedené Ruskem od r. 1794 až do r. 1812 (s výjimkou konfliktu s Persií).

Popis není dostupný