V osmdesátých letech vydal autor postupně tři svazky monumentálního díla Čas a vyprávění, v němž se zabývá významem narativní povahy slovesných útvarů, jakými jsou román či historiografická díla. V závěrečném dílu se znovu vrací k aporiím časové zkušenosti, ke sporu mezi Aristotelem a Augustinem, a odtud postupuje až k Heideggerovi, na kterého navazuje svým pokusem o hermeneutiku historického vědomí.
