Román, jehož jedinou hrdinkou a základní zápletkou bude psychoanalýza. Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strýc tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, přinutil jsem se, po vlastní analýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory.

V souboru povídek Garanti sans moraline (Tábor Radostné vědy, 2004) usiluje autor skrze příběhy jednotlivých postav nahlédnout intimní hloubku a tabuizované končiny lidského osudu. Kniha se tak stává naléhavou a autentickou výpovědí člověka v mezní životní situaci, manifestem "veselého pesimismu" a humanismu zproštěného jakéhokoli moralizování či klišé. Ve volbě témat se jednoznačně odráží autorův komplexní pohled na člověka související s jeho psychoanalytickým a antropologickým vzděláním: detailní pohled na poslední chvíle umírajícího člověka a popis rituálu spojeného se smrtí, příběh potratu antiutopická alegorie o koncentračních táborech, konzumní antropocentrický alibismus ve vztahu k zvířatům a mnoho jiných, "nepohodlných", a o to více palčivých témat. Přičemž ale autorovi nechybí smysl pro humor, často plný hořké ironie, hravost a kompoziční nápaditost. Pochmurný tón vyprávění se živě střídá s anekdotickými výstřelky, závažná filozofická témata kontrastují s groteskní obrazotvorností, jíž jsou nahlížena, a "uvědomělý" autorský vzdor je místy ironizován adolescentním stylem.