Série: Tony Pagoda

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým "bossem" Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol… Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol… Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Série: Tony Pagoda

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.

Popis není dostupný

Existují dva druhy vášní. Jedna se mi nelíbí a ta druhá mě nezajímá. Co mají společného životy Elsiny Maroneové, miliardářky s krátkou zkušeností jezdce Formule 1, nenapodobitelně se vlnící v bocích, a Salvatora Varrialeho přezdívaného (nepřáteli) vážka, bosse Camorry ukrytého (přáteli) v jednom casertském sklepě? A život Peppina Valletty, romantického zpěváka z piano baru, který se obětuje pro svého postiženého syna, s životem Lindy Giugiu, téměř neporazitelné u pokerového stolu? A co život Aristida Perrelly, podobajícího se nelítostné a nespoutané přírodní síle, Donny Emmy, proradné příležitostné vrátné v jednom luxusním paláci s panoramatickým výhledem na Neapol, Girolama Santagaty, „římského advokáta a mezinárodního misantropa“, Enzy Condéové, vědkyně celosvětového věhlasu, Marka Valleho, mlčenlivého Boloňana a Settimia Valoriho, „neúnavného obhájce sebe samého a znepokojivě banálního muže“? Společné mají právě to, že to jsou životy. A jako každý život jsou směsicí všeho, co nám připadá rozhodující a přitom takové není, řídkých okamžiků štěstí a přemíry bolesti, zdánlivé jednotvárnosti přerušované záblesky světla, nenadálými vnuknutími a tisíci aspekty, které jsou možná nepodstatné, ale to neznamená, že podružné. Na základě podobizen fotografa Jacopa Benassiho si Paolo Sorrentino představuje životy zvěčněných osob, aniž by znal jejich jména a údaje o nich.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým "bossem" Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol… Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol… Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.