Kniha se zaměřuje na převratné společenské a politické změny, které charakterizují nejnovější dějiny Rakouska. Přibližně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století se základní pilíře rakouské druhé republiky staly předmětem diskusí, reinterpretací a mnohdy též radikálního zpochybnění. Autoři vykreslují tento proces "ztráty starých jistot" na příkladech pěti případových studií. Jednotlivé kapitoly knihy se tak zabývají diskusí o minulosti (teorie "oběti"), proměnami rakouské zahraniční politiky v nové Evropě, migrací jako silou, která si vynucuje nové porozumění kolektivním identitám, privatizačním procesem, jenž narušil tradičně silnou roli rakouského státu a politiky v hospodářství, a nakonec změnami v politice samotné, především v oblasti politické kultury a volebního chování. Překotný vývoj Rakouska ve sledovaném období vykazuje radu paralel s transformačními procesy, kterými procházely ve stejné době i bývalé země socialistického tábora ve střední Evropě. Autoři tak chtějí obrátit pozornost i na "transformaci" zemí "západní Evropy", která dosud stojí ve stínu transformace jejich sousedu za bývalou "železnou oponou".

Staletí sousedství a víc než tři sta let strávených ve společném státě spojují Čechy a Rakušany - jeden lid dvou jazyků, nebo přeci jen nepřejícné bratrance? Předkládaná publikace přináší průřezové zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení či odcizování se, nezájmu a v neposlední řadě i konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiček a historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti přehledových kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo, i co je dělilo. Netvoří přitom dva souběžné příběhy národních dějin, ale ukazují, jakým způsobem se určité fenomény zapsaly do dané společnosti. Na "jaro národů" a revoluce let 1848/49 navázala ještě ve společném státě etapa postupného odcizování. Společně zažité, leč rozdílně prožité, i tak lze charakterizovat poslední desetiletí společného života v habsburské monarchii a za první světové války. Vztah Československa a (Německého) Rakouska, států nově vzniklých po roce 1918, poznamenaly vzájemná konkurence, nezájem, ale i spolupráce. Přes příslušnost k jiným státům a (po roce 1948) také k jiným blokům, existovaly nadále některé společné rysy. Po roce 1989 a pádu "železné opony" však začaly vzájemnému dialogu dominovat konfliktní témata typu "Temelína" či "Benešových dekretů", a to i přesto, že oboustranné hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejužší od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (SKČRH) je příspěvkem k vzájemnému poznání a porozumění.

Monografie se zabývá kulturními dějinami fyzického násilí během první světové války a následné poválečné obnovy v českých a rakouských zemích a Jižním Tyrolsku. Kniha je rozdělena na tři části, které se věnují násilí kolektivnímu, individuálnímu a sexuálnímu. Kulturní dějiny násilí zde slouží jako prostředek porozumění proměňujícím se mentalitám širokých lidových vrstev, vývoji expertního vědění a mediálního diskursu proměnám lokálních komunit v důsledku ničivého válečného konfliktu. Kniha tak podává inovativní pohled na dějiny rozpadu a rekonstituce středoevropského regionu v důsledku první světové války. Kniha nominovaná na cenu Magnesia Litera 2019 - Litera za naučnou literaturu