Titul nového románu Ondřeje Štindla obsahuje sdělení, jež je přímočaré a jasné jen zdánlivě. Kdo a komu tohle sděluje? Kdo s kým něco sdílí? Kdo a komu něco předává? Je to dar, nebo břemeno? Hlavní postava knihy Luky, mladík z dnešní Prahy, se od těch otázek dostává až k ptaní se po tom nejzákladnějším. Co jsem zač? Kde jsou moje skutečné kořeny? Co jsem v minulosti ztratil a co můžu v současnosti získat? Co zmůže moje vůle proti dědictví po předcích, třeba neznámých a plánům mých nejbližších? Odkud kam sahá takzvaná pravdivá realita a kde začíná faleš sociálních sítí a podvod - na okolí i na sobě samém? Je snazší režírovat vlastní život, nebo přijmout roli ve smyšleném virtuálním dramatu? A co se stane, když se tyhle dva světy a dvě identity potkají a protnou? Jak jsme už zvyklí z předchozích autorových próz, výsostně existenciální otázky zde nejsou kladeny a otevírány okázale "těžkotonážní" formou. Naopak: čtenáře čeká rafinovaně gradovaný příběh, který ho nenechá vydechnout a v němž se prolínají groteska, smutek, touha, sarkasmus, zoufalství i tlumená naděje, všechno, co k tomuto typu tázaní a často marného hledání odpovědí neoddělitelně patří.

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz - řečeno s českými literárními recenzenty, "Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem" (Reflex), vyznačujícím se "nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka" (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny "s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek" (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce - a vstříc "osobní apokalypse" jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Česko, leden 2018. Miloš Zeman byl právě podruhé zvolen prezidentem, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan "Johan" Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach - a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen "hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo," a mučeného tušením, že to asi nestačí. Ondřej Štindl (* 1966) je filmový a hudební kritik, literát, scenárista a DJ. Studoval na Pedagogické fakultě UK, po listopadu 1989 patřil k zakladatelům Radia 1, kde dodnes pravidelně vysílá. Coby kritik debutoval v Kritické Příloze Revolver Revue; působil v Lidových novinách, české sekci BBC či časopise Týden; nyní je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Za své scénáře získal dvakrát cenu Český lev (v roce 2010 za film Pouta a v roce 2017 za seriál Svět pod hlavou). V roce 2020 byl za svou novinářskou práci vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. Je autorem románů Mondschein (2012) a K hranici (2016).

Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí. Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se. Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje. Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů. Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy –, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.

Popis není dostupný