Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit. Někdy se tváří přátelsky a vlídně, častěji je ironická a trpělivě očekává konec iluzí člověka o sobě i o ní. Pomíjivost a plynutí času se odrážejí v nesrozumitelnosti fotografií, které po sobě v albech zanecháváme. Tiše, aby nás neslyšel – kdo?

Mladý spisovatel Ondřej Macura není v české literatuře nováčkem. Po románu Netopýři, který nabídl jakousi nadsazenou zprávu z "temnot každodennosti", se ve své čtvrté knize navrací k poezii. Básnická sbírka s názvem Sklo je naopak plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě "přesné obraznosti", pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne! Ani v nové knize nechybí ironická echa, která jsou pro Macuru tak typická. Nepochybně stojí za připomenutí, že "mezi anděli a mezi básníky je dobré si hlídat peněženku!"

Krátký román Netopýři pojednává o podivínských mladých lidech (intelektuálech?), kteří se pokoušejí o ušlechtilý let v temnotách každodennosti. Jejich snaha však vyjde vniveč a stále více si uvědomují, že nejsou chaosem, temnotou, zlem a lhostejností pouze obklopeni, ale že to vše se již dávno uhnízdilo v nich. Netopýři se pohybují mezi milostnou prózou a bizarní groteskou. Autor střídá empatický ponor do nitra postav s ironickým odstupem a jeho vyděšená humanistická skepse je místy okořeněna cynickým černým humorem.