Dvoupokojový byt v pátém patře paneláku na sibiřském maloměstě. Světlana ho za svůj krátký život téměř neopustí. Žije v něm se svou matkou a později i dcerou v pevném ženském souručenství, ale i podřízena neúprosné hierarchii. Ta kromě obyvatelek bytu zahrnuje ještě Světlaninu starší sestru a také její dceru, která je vypravěčkou příběhu. Příběhu o nezkrotné ženě ubité prázdnou každodenností. Vypravěčka se k němu vrací osm let poté, co Světlana v roce 2014 zemřela na tuberkulózu. A s každou stránkou si čím dál jasněji uvědomuje, že víc než o své tetě píše o sobě - podobně připoutané k místu, zatímco jiní je opouštějí, protože země, ve které žije, rozpoutala válku proti sousední. Závěrečný díl autofikční trilogie Oksany Vasjakinové svou nehybností ostře kontrastuje s dvěma předchozími, které se odehrávaly na cestě. Je to působivé svědectví o paralýze současné ruské společnosti.

Horkého léta roku 2010, kdy evropskou část Ruska zachvátily požáry, přijíždí ze Sibiře dvacetiletá dívka, aby se setkala se svým otcem, kterého neviděla deset let. Vyrážejí spolu na dalekou cestu jeho kamionem a jejich cílem je nedozírná step na jihu země. Otec, který to nehostinné prostranství považuje za svůj domov a jediný majetek, by se o něj s dospělou dcerou rád podělil. Avšak rodačku z tajgy otevřená krajina spíš děsí a je jí cizí. A cizí je jí i otec. A tak se cestou v kabině kamionu snaží pochopit, kdo je ten předčasně zestárlý muž, kterému ze zvyku říká tati, a přemýšlí o dětství, které s ním prožila na sibiřském maloměstě devadesátých let, o romantizovaném světě zločinu, ke kterému otec patřil, o nemocech, o kterých se raději mlčí, o rodné zemi, která si neví rady se svou vlastní minulostí. Step je druhá část autofikční trilogie básnířky a spisovatelky Oksany Vasjakinové (1989), která vypráví o autorčiných zemřelých blízkých i o ní samotné. Za první část nazvanou Rána Vasjakinová získala prestižní cenu NOS hned ve dvou nominacích.

Prozaický debut básnířky Oksany Vasjakinové. Jedná se o dokumentární, autobiografický text, který se odvíjí kolem vypravěččiny cesty s matčiným popelem z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř. Z Volgogradu do Moskvy, z Moskvy do Novosibirsku a Irkutsku letadlem s přestupy a poté čtrnáct hodin autobusem přes tajgu do městečka Usť-Ilimsk, ve kterém jako by všechny cesty končily. Tato dlouhá trasa představuje kostru románu, kolem níž se soustřeďuje vyprávění o smrti, umírání a loučení provázeném nesmyslnou byrokracií. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat. Autorka se ve svých úvahách obrací k řadě svých předchůdkyň, mimo jiné i k avantgardistce Jeleně Gurové či lágrové spisovatelce Anně Barkovové aj. Románové pasáže se prolínají s esejistickými, přítomnost s minulostí. Svým zájmem o rodinnou paměť je román blízký próze ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové Památce paměti (Pamjati pamjati 2017, česky 2021), míšením intimního světa s úvahami o literatuře a umění zase prózám britské spisovatelky Olivie Laingové. Vasjakinová za Ránu obdržela literární cenu NOS (2021).