Jak můžeš žít, když utíkáš před svými mrtvými?V prázdninovém domě nizozemské rodiny Helderových, zasazeném do okcitánské krajiny Aubracu v jižní Francii, se po předčasné smrti spisovatele Thomase schází jeho rodina a přátelé. Objeví se tu i Margaux Chenetová, renomovaná francouzská architektka a Thomasova blízká přítelkyně, která ovšem s Helderovými před lety zpřetrhala všechny vazby.Dům uprostřed nádherné zasněžené krajiny je plný vzdálených vzpomínek mezi Aubracem a Amsterdamem: tam všichni vyrostli, tam se milovali a někdy si lhali. Margaux se stává středobodem všech rozhovorů, povídá si se všemi, zvláště pak s Jorgem, starším bratrem zesnulého. Nevšední a upřímná konverzace, která se mezi nimi rozvíjí, ji však konfrontuje s duchy minulosti.

Křehký příběh o ženě, která spolu s objevováním zenových chrámů a zahrad nalézá i sebe samu.Francouzská botanička Rose přijíždí poprvé do Japonska, aby se zde seznámila s poslední vůlí svého otce Harua, obchodníka s uměním, s nímž se nikdy nesetkala. V Haruově domě v Kjótu poznává řadu jeho přátel — hospodyni Sajoko, řidiče Kanta, otcovu starší anglickou přítelkyni Beth nebo věčně opilého hrnčíře a básníka Keisuka. Především se však seznámí s otcovým belgickým asistentem Paulem, který ji provádí po zenových zahradách a buddhistických chrámech podle plánu, jejž pro ni otec sestavil. Rose postupně začíná přijímat japonskou část své identity a poznávání japonské kultury se tak stává cestou nejen k otcově osobnosti, ale především k sobě samé.

Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse.Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích.