Poetické vyprávění o muži, který žije pro krásu a pro to, co zůstává neviděné ***** Když mladý Haru Ueno pozoruje sníh padající na kameny v potoce, tuší, že v jeho životě bude hrát velkou roli harmonie: už napořád bude hledat a ctít krásu tvarů. Opustí rodné město Takajama a stane se uznávaným obchodníkem s uměním. V Kjótu si postaví dům s javorem rostoucím ve skleněném atriu v hlavní obytné místnosti, kam se vrací po četných večírcích s přáteli z umělecké branže. Haruovi je asi třicet let, když mu osud nabídne nejkrásnější projev krásy, o jakém se mu ani nesnilo — vzápětí však o něj přijde. Ve Francii totiž přijde na svět malá holčička jménem Rose, plod jeho letmého románku. Haru se k ní nesmí přiblížit, a tak hledá způsoby, jak by se mohl na životě své dcery i nadále podílet. Může si otec vytvořit blízký vztah s dcerou, kterou nesmí vídat? ***** Muriel Barberyová čtenáře opět zavádí mezi japonské chrámy a zahrady a jedinečným stylem postihuje témata, která se týkají nás všech.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Hrdinou příběhu je největší kulinářský kritik na světě, papež gastronomie, král velkolepých hodokvasů. Zítra zemře. Ví to a není mu pomoci. Na prahu smrti hledá chuť, která mu vězí hluboko v srdci, chuť pocházející z dob jeho dětství nebo dospívání, jakési osobité a úžasné jídlo, které — jak tuší — má mnohem větší cenu než všechny gurmánské hostiny, jichž se kdy účastnil. Proto vzpomíná. Tiše, občas ale i zběsile proplouvá cestami své chuťové paměti, noří se do hrnců svého dětství, kráčí po plážích a zahradách, prochází pláněmi vůní, aromat a esencí, znovu v představách okouší různé druhy zvěřiny, masa, ryb i prvních alkoholů svého života... Vzpomíná — a nenachází. Stále ještě ne.

Popis není dostupný

Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse. Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích.

Popis není dostupný