Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, geniální novinářka, feministka a humanistka. A také blízká přítelkyně Franze Kafky. Román Jsem Milena z Prahy líčí její nevšední život ve čtyřech kapitolách: Cizinka, Překladatelka, Novinářka a Trestankyně. Milena byla součástí intelektuální elity, která se scházela ve vídeňských kavárnách, spolu s Musilem, Krausem, Werfelem a Brochem, i členkou odboje, když nacistická vojska napadla Československo. Bouřila se proti tradičnímu řádu, který jí chtěl vnutit nejdříve otec a posléze manžel, proti druhotné roli přisuzované ženám v redakcích novin i v prostředí práce. V poslední kapitole, ve které ji sledujeme v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku, se Milena seznamuje s Margarete Buberovou-Neumannovou, německou novinářkou, s níž ji bude pojit důvěrné pouto. Na základě písemností, článků a dopisů, které se od Mileny dochovaly, a svědectví těch, kdo ji znali, rekonstruuje Monika Zgustová život této statečné a mimořádné osobnosti. A skládá poctu ženám, jež v bouřlivé a tragické době 20. a 30. let minulého století usilovaly o důstojnost žen a zastávaly se obětí bezpráví.

Příběh Jany, narozené v Praze, která kvůli pronásledování komunistickým režimem opouští s manželem a dvěma dětmi svou zemi a začíná nový život ve Spojených státech. Monika Zgustová v novém bilančním románu literárně skvěle přetavuje těžká témata rodiny a emigrace na pozadí dějin dvacátého století. Ohlíží se jemným, nostalgickým jazykem, krystalicky čistým. Jako by vypravěčka se čtenářem zvolna upíjela čaj provoněný jasmínem, vedla ho zákrutami svého života a sdílela údiv nad světem. Sáhla do osobních dramat, popsala onu tragédii, kterou lidem škodolibě nachystala příroda a jmenuje se rodina. Příroda sváže vlákna citlivého srdce a napojí ho na lidi, kteří si jdou bytostně na nervy. Usadí lidi s rozdílným citem a smýšlením v rodinných hnízdech, kde se mísí intimní blízkost a nepřekonatelný odpor. Především vzorec vztahů matek a dcer je zrcadlo. Stojí si v cestě, vzduchem jiskří konkurenční boj; bojují o přízeň patriarchy rodinného krbu. Osud, který s námahou sotva unesou, ale unést musejí.

Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a "normalizací". Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít. "Krásný a odvážný román, a tak osobní. Cesty, hledání odpovědí, místa, kořeny a vykořenění, s matkou tak komplikovanou, tak zbloudilou, a rodina, která trpí exilem. Skvělý souboj postav, Jany, která ubližuje, a Mileny, která léčí." - Casa del Libro "Zatím nejosobnější dílo Moniky Zgustové, skvělý román, který vypovídá o nesmyslnosti totality." - Eva Cosculluela, ABC Cultural "Zgustová s lehkostí, lehkostí ducha, citovou hloubkou a jasným rozuzlením vypráví o všem, co přináší odchod z nucené země; tak, jak se to nyní děje ve východní Evropě. " - Pedro Bosqued, Heraldo de Aragón

Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti "silných, vnímavých a statečných" žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho "návratu do civilu", jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít. "Nikdo si nedovede představit, co pro vězně znamenala kniha - byla to spása! Byla to krása, svoboda a civilizace uprostřed barbarství!" - Jelena Korybut-Daszkiewicz Markova "Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích." - El País "Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice." - Larry Davidson Productions "Monika Zgustová ve své sbírce Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy žen, které přežily gulag. Hodnota těchto devíti osobních příběhů je nesporná… Pokud jste milovníkem bezprostředních svědectví a hledání krásy v prožitém traumatu, pak tuto knihu nemůžete minout." - Paperback Paris "… výtečné. Zgustová zpodobňuje příběhy žen přeživších Stalinovy gulagy emotivním a působivým způsobem podobně jako Světlana Alexijevičová. Může vás překvapit vykreslení reality, která není tak bezútěšná, naopak, důraz je dáván na sílu, odolnost a přežití." - What's Non-Fiction "Monika Zgustová nám ve své knize předkládá důkladné osobní rozhovory s devíti ženami, které zázračně přežily Stalinovy gulagy. Ukazuje obrovskou sílu a houževnatost žen, které si navzdory nepředstavitelným a krutým podmínkám udržují svou lidskost. Jak to udělaly tváří v tvář otrocké práci, hladovění, nemocem, teplotám pod bodem mrazu a každodennímu násilí? Udržovaly hluboká přátelství, objevovaly krásu přírody i v sibiřských zimách, vyprávěly si příběhy, diskutovaly o umění a literatuře, psaly básně a věřily ve svou nevinu." - New York Journal Books "Orální historie žen uvězněných Sověty v gulagu často překvapuje absencí sebelítosti… Nejvíce překvapující zprávy pocházejí od žen, které říkají věcně - bez zjevného soucitu -, že jejich utrpení mělo výhody. ‚Kdybych měla žít svůj život ještě jednou, nechtěla bych se této zkušenosti vyhnout,‘ říká Susanna Pečuro, která věnovala více než pět let anti-stalinistické činnosti. Hořký zážitek jí pomohl po jejím propuštění: ‚V gulagu se z člověka může stát lidská zrůda. Pokud ovšem člověk táborem projde a nestane se z něj netvor, ví, že se mu v životě už nemůže přihodit nic špatného. Je už obrněný. U zkoušky obstál.‘ " - Kirkus Reviews Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Mé jméno je Světlana Allilujevová. Narodila jsem se 28. února 1926. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Stalin. Jediná dcera sovětského diktátora měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, kterého její otec poslal do gulagu. Roku 1963 se vášnivě zamilovala do indického komunisty, a když si po jeho smrti prosadila, že s jeho popelem odjede do Indie, požádala na ambasádě USA o politický azyl. V Americe zbohatla na své slavné knize Dvacet dopisů příteli, o všechno ji ale obrala náboženská sekta. Musela se skrývat nejen v USA, ale i v Eropě. Zemřela roku 2011 ve Wisconsinu. Biografický román Moniky Zgustové je originální, napínavý a plný zvratů.

Románový životopis Bohumila Hrabala (1914–1997) vznikal ještě za jeho života. Čtyři roky se autorka s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění, a tak nás provází jeho dětstvím, mládím plným trampot, meziválečným obdobím v Nymburce, druhou světovou válkou na nádraží v Kostomlatech, prvními roky po komunistickém převratu ve slévárnách na Kladně a ve Sběrných surovinách v Praze. Dává nahlédnout do jeho prvních básnických a prozaických pokusů, do jeho nitra v 60. letech i v období depresí, výčitek svědomí a pocitů prázdnoty let posledních… Kniha vychází při příležitosti stoletého výročí Hrabalova narození.

Novela Zimní zahrada exponuje intimní život hrdinky mezi dvěma muži na pozadí "velkých dějin". Příběh se odehrává v rozpětí několika desetiletí - do invaze, za normalizace, po převratu. Vypravěčka Eva má silné umělecké cítění a prožívá napětí mezi svým vnitřním světem a proměnami doby, jež jí znemožnila studia a uplatnění. Ze dvou nápadníků je jí bližší malíř a hudebník Karel, ale jejich vztah nedojde naplnění, zatímco druhý, bezcharakterní kariérista Milan, si ji paradoxně k sobě připoutá.