Deníky Moniky Pajerové z let 1980-1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní - politická i čistě soukromá - dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.