Popis není dostupný

Popularita Wildcatu se odvíjela (a odvíjí) od velice úspěšné služby strojů námořního letectva (US Navy) a letectva amerického Sboru námořní pěchoty (USMC) na tichomořském válčišti. Nicméně bojovým křtem prošla stíhačka tohoto typu již znatelně dříve, a to v evropské operační oblasti. Zde působily letouny dalšího významného uživatele stíhaček F4F, britského palubního letectva (Air Branch, obvykle nazývané Fleet Air Arm). Rovněž u FAA si stíhačky, nesoucí zprvu britské označení Martlet (označení Wildcat bylo Brity používáno až od roku 1944), získaly velmi vysoké ocenění. V říjnu 1941 je admiralita dokonce označila za prozatím nejlepší dostupné námořní stíhací letouny. V evropské operační oblasti, pokud do ní zahrneme také rozsáhlé dálavy Atlantského oceánu, ovšem podstoupily své úvodní ostré nasazení také Grummany F4F-3 a F4F-3A letectva US Navy. Stalo se tak v rámci plaveb amerických letadlových lodí na ochranu neutrality, což nebylo ničím jiným, než nasazením plavidel US Navy proti německým ponorkám. V této publikaci si vedle počátečních akcí Wildcatů US Navy v Atlantiku přiblížíme zejména okolnosti vzniku a historii úvodních exportních variant Grummanovy stíhačky s původním pevným, nesklopným křídlem, a to stroje z francouzské i britské objednávky. Zahrneme rovněž úvodní operace Martletů z britských ostrovů a v Atlantském oceánu.

V neděli 22. června 1941 zahájil Wehrmacht pod krycím označením Barbarossa útok na SSSR. Střet nemá v novodobých dějinách vojenství obdoby rozsahem bojových operací, mírou ničení či množstvím obětí. Pozemní boje provázela mohutná aktivita ve vzduchu. Došlo k mimořádnému množství střetů, v nichž sovětské vojenské letectvo čelilo od rána úderům německých a rumunských vzdušných sil.Tato úvodní část série publikací přibližuje nasazení sovětského vojenského letectva v období mezi zářím 1939 a létem 1940, během cesty Stalinova Sovětského svazu k fatálnímu 22. červnu 1941. Seznámíme se s angažmá sovětských letců a jejich letadel v průběhu útoku na Polsko, v čase tzv. zimní války proti Finsku, při okupaci Pobaltí a východní části Rumunského království. Tyto často opomíjené kampaně výrazně ovlivnily rozvoj sovětského vojenského letectva bezprostředně před německým útokem a rovněž připravily geografické kulisy pro gigantický střet z léta 1941.Letecké boje 22. června totiž reálně probíhaly z významné části právě nad územími, která ještě před velmi krátkou dobou neměl Stalin pod kontrolou: jednalo se o teritoria před vypuknutím války náležící Druhé Polské republice, Estonsku. Lotyšsku, Litevsku a Rumunskému království. Součástí SSSR se staly v důsledku uzavření paktu v srpnu 1939 a spolupráce nacistického Německa a Sovětského svazu v úvodním válečném období. Na dlouhé dekády v SSSR i Rusku heroizovanou obranu sovětské vlasti lze tedy do určité míry pohlížet také jako na obranu kořisti nabyté za spolupráce s bývalým partnerem – a nyní nepřítelem na život a na smrt, Hitlerovým Německem.

S tím jak na podzim 1940 odezněla letecká bitva o Británii, skončila rovněž jedna z nejdůležitějších kapitol v mimořádně bohaté historii Messerschmittu Bf 109E. Na „Emily“, nyní zastoupené především variantou Bf 109E-7, ovšem ve výzbroji Luftwaffe čekala ještě dlouhá kariéra. Na začátku roku 1941 se jejich operační činnost rozšířila ze západní a severní Evropy dále na jih. Ačkoliv Středomoří a severní Afrika představovaly z pohledu německého velení, nyní se již připravujícího k útoku na Stalinův Sovětský svaz, vedlejší operační oblast, Bf 109E zde do střetnutí zasáhly s mimořádnými úspěchy.V této části série si přiblížíme nasazení německých stíhačů do bojů nad Maltou a nad severní Afrikou během Rommelova pokusu o ovládnutí obleženého přístavu Tobrúk na jaře roku 1941. O výsledku vzdušných bojů druhé světové války se ovšem nerozhodovalo pouze v kabinách stíhaček, nýbrž také v továrnách leteckého průmyslu. Proto zde shrneme produkci Messerschmittů Bf 109E během roku 1940 a porovnáme ji s výrobou stíhaček ve Spojeném království.

Publikace přibližuje dramatické kapitoly z nasazení US Navy a zejména amerického palubního letectva v úvodní fázi pacifické války. Úvodní část je věnována úderu TF 17 (17. operačního svazu) vedeného Rear Adm. Frankem J. Fletcherem 1. února 1942 na nejjižnější atoly v Marshallových ostrovech (Jaluit a Mili) a na atol Makin na severu Gilbertových ostrovů. Detailně popisuje dramatické nasazení Dauntlessů, Devastatorů a Wildcatů z letadlové lodě USS Yorktown. Další část práce se zabývá vzdušnou bitvou, která se odehrála u Rabaulu 20. února 1942 mezi americkými palubními letouny bránícími nosič USS Lexington a útočnou formací sedmnácti japonských bombardérů Mitsubishi G4M1 (Betty). Stalo se tak během pokusu amerického operačního svazu Task Force 11 napadnout nedlouho před tím nepřítelem dobytou základnu v Rabaulu. Boj skončil drtivou porážkou Japonci nasazené 4. Kókútai. Jednotka odepsala 15 zcela zničených moderních bombardovacích letounů a 13 kvalitních kompletních osádek. Mezi 88 padlými či nezvěstnými letci na americké straně vynikl osobním vkladem pilot Wildcatu z VF-3, Lt. Edward O´Hare. Bylo mu uznáno sestřelení pěti bombardérů. 21. dubna 1942 obdržel jako první americký stíhací pilot během II. světové války z rukou amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Kongresovou medaili cti.

Popis není dostupný

Němečtí stíhači za sebou měli na sklonku srpna 1940 již několik týdnů trvající ofenzivní kampaň proti Británii, zahrnující Kanalkampf a zejména tzv. „zostřenou leteckou válku proti Anglii“ (verchäferte Luftkrieg gegen England). Tato fáze začala Adlertagem (Dnem orla) 13. 8. a na piloty Jagdwaffe kladla velké nároky, byť vytížení pilotů v jednotlivých dnech významně kolísalo. Jak uvedl Ulrich Steinhilper (během letecké bitvy působil v hodnosti Oblt. u 3./JG 52, do zajetí padl 27. října 1940): „Ačkoliv většina z nás navenek stále nevykazovala žádné velké známky nervozity, koncem srpna byly hádky stále častější, nálada se měnila rychleji... Začalo se projevovat napětí z nepřerušovaného operačního létání.“ Vzdušné bojiště nad britskými ostrovy předkládalo před německé stíhače řadu novinek. Jednu z nich představovala skutečnost, že se protivníkovy vzdušné síly nezhroutily hned po několika koncentrovaných úderech v úvodních dnech bojů. Luftwaffe měla prozatím zkušenosti s krátkodobými intenzivními kampaněmi, prokládanými obdobími pro rekonvalescenci a doplnění výzbroje. Letecká válka nad Británií se však nepříjemně protahovala a dlouho nebyly patrné žádné podstatnější výsledky. Intenzivní nasazení doléhalo také na piloty Fighter Command, které v tomto období posiloval stále větší počet polských a československých stíhačů. Britové považují za nejobtížnější, doslova kritické období letecké bitvy právě konec srpna a začátek září. Vzdušné boje těchto dnů spadaly podle britského členění do třetí etapy Battle of Britain (vypukla 24. srpna a trvala do 6. září).

Od července 1940 Messerschmitty Bf 109E německé Luftwaffe zasahovaly do tvrdých bojů nad britskými ostrovy. Poslední výspa svobodné Evropy v letních a podzimních měsících roku 1940 vzdorovala do té doby bezprecedentní letecké ofenzivě ze strany Luftwaffe, v které opět hrály „Emily“ velmi významnou úlohu. Britové (a nešlo pouze o stíhací piloty RAF, nýbrž o celou společnost) nápor dokázali ustát a známá letecká bitva o Británii skončila jejich vítězstvím. Jednalo se o nejdelší a nejintenzivnější tažení, kterého se Bf 109E prozatím zúčastnily. Boje nad britskými ostrovy naplno prověřily kvality typu, a to za nových podmínek strategické letecké války, pro které nebyla „stodevítka“ koncipována. Stejně tak prošli zatěžkávací zkouškou piloti Messerschmittů, kteří se mimochodem ve většině případů (jak vzpomínali veteráni) zpětně rozhodně poraženi necítili – a v rozporu s výsledkem střetnutí až do závěru svých životů (ještě desítky let po skončení bojů) přinášeli argumenty, že na body vlastně zvítězili. Test odolnosti čekal také na německý letecký průmysl. Výrobci Bf 109, kteří nyní ztratili výhodu včasného náběhu produkce, při pokračující výrobě čelili naplno pracujícímu britskému leteckému průmyslu, jehož kapitáni dříve než Němci rozpoznali, že jde o vše.

AERO 101 popisuje předválečný vývoj britského bombardéru Vickers Wellington Mk.I a následně jeho nasazení ve II. světové válce. Wellington se významně zapsal i do historie našeho válečného letectva v jeho ofenzívě proti Německu za II. světové války. 2. Vydání této publikace.Formát A4, 36 stran, doplněno množstvím kvalitních černobílých a barevných fotografií a barevnými bokorysy.

Letadlové lodě US Navy tvořící součást US Pacific Fleet o sobě daly poprvé od vstupu Spojených států do války s císařským Japonskem vědět během února 1942. V té době se zdálo, že náporu císařských zbraní nikdo a nic neodolá. Japonské ozbrojené síly triumfálně vítězily na všech frontách a dobývaly jedno koloniální území západních mocností po druhém. Ovládly Malajsko, obsadily britskou „nedobytnou pevnost“ Singapur a úspěšně postupovaly na barmském bojišti. Okupovaly Borneo, Celebes, Sumatru, Novou Británii, Nové Irsko a řadu menších ostrovů. Mocné Spojené státy pokořily úderem na havajský Pearl Harbor, připravily je o atoly Wake a Guam. Zbytky amerických obránců na Filipínách zatlačily na jižní část Bataanského poloostrova a ostrov Corregidor. Za atmosféry všeobecného zmaru proto znamenaly veřejnosti vhodně předložené ofenzivní akce letadlových lodí USS Enterprise a USS Yorktown provedené proti Marshallovým a Gilbertovým ostrovům 1. února a epický boj, který svedli palubní stíhači startující z USS Lexington 20. února během nájezdu na Rabaul, pro obyvatele Spojených států mohutnou vzpruhu. Amerika potřebovala své hrdiny a US Navy je otřesenému národu poskytlo. Fakticky sice střetnutí popsaná v této publikaci představovala pouhé epizody v dlouhém a mimořádně krvavém zápase mezi Spojenými státy a císařským Japonskem, potvrdila však jednu důležitou skutečnost. Na spojenecké straně přece jen od samého začátku měření sil existovala moc, která svou výzbrojí, profesionalitou, úrovní výcviku a morálkou nezaostávala za opakovaně vítězícími císařskými válečníky: letadlové lodě US Navy a z jejich palub operující letecké skupiny.

V druhé polovině dvacátých a v první polovině třicátých let dvacátého století si americká firma Curtiss udělala jméno stíhacími dvouplošníky, prodávanými pod obchodním označením Hawk (Jestřáb). Jednotlivé verze úspěšně sloužily jak u amerického armádního letectva USAAC, tak u námořního letectva US Navy i u řady zahraničních uživatelů. Tyto letouny (zde je na místě uvést, že označení Hawk v žádné podobě nebylo americkým námořním letectvem oficiálně užíváno) se staly velmi populárními nejen v ozbrojených silách, ale protože „dobře vypadaly“, také mezi širokou veřejností a rovněž v zahraničí. Staly se ve své době dokonce jakýmsi synonymem pro americký stíhací dvouplošný letoun. Firma je postupně produkovala v řadě verzí, které sice dostávaly stále silnější motory, postupně se na nich objevovala některá konstrukční i aerodynamická zdokonalení, ale základní konstrukce zůstávala shodná. Tato publikace je věnována palubním stíhačkám schopným střemhlavého bombardování F11C-2 (od 21. března 1934 značeným BFC-2) a jejich exportním protějškům Hawk II, které se rozšířily u mnoha letectev v Jižní Americe, v Asii i v Evropě.

Kniha Němečtí orli nad Španělskem 2 se věnuje jednotlivým typům německých letadel, které za občanské války ve Španělsku v rámci Legionu Condor prošly bojovým křtem. Čtenáře seznamuje s podmínkami jejich vzniku, vývojem, variantami, podrobnostmi z bojové činnosti a také jejich zbarvením. Druhý díl představuje typy Heinkel He 112 až Messerschmitt Bf 109 a navazuje tak na první díl, ve kterém jsou zařazeny Arado Ar 68 až Heinkel He 111. To vše při užití nově dostupných dokumentů, reflexí a článků z dobových tiskovin a zejména nejnovějších publikací zahraniční provenience, které umožňují korigovat mnohé nepřesnosti či omyly, týkající se nejen nasazení daných letadel ve Španělsku, ale také okolností jejich vzniku. Text je doplněn více než čtyřmi sty obrazovými přílohami, včetně 48 barevnými kresbami.

Kanalkampf probíhající v červenci a na začátku srpna 1940 přinesl sérii vzdušných střetnutí odehrávajících se zejména nad Lamanšským průlivem. Piloti Bf 109E v něm dosáhli místně omezené vzdušné převahy. Původní očekávání však nezůstala zcela naplněna, byť němečtí stíhači hlásili řadu úspěchů a počty sestřelů výrazně přesahovaly rozsah ztrát Jagdwaffe. Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) „nespolupracovalo“ a jeho velitel Air Marshal Sir Hugh Dowding se nenechal zatáhnout do skutečně velkých konfrontací za podmínek diktovaných německou stranou. Hodlal své síly šetřit pro skutečné zahájení nepřátelské vzdušné ofenzivy. Současně se němečtí stíhači přesvědčili, že se protivníkovy stíhací letouny překvapivě často objevují v pravou chvíli na pravém místě, aby čelily útočným operacím Luftwaffe. AERO č.103 navazuje na předchozí díly popisující Bf 109E AERO č.60,64,98.

Pátá a závěrečná část série věnované známé americké stíhačce Airacobra. Uzavírá historii nasazení v Pacifiku v bojích proti Japoncům a v Evropě v letectvech Spojenců.

"...Německá fascinace střemhlavými bombardéry v druhé polovině 30. let minulého století a v úvodní polovině II. světové války je obecně známá. V této publikaci si blíže představíme jednotlivé typy střemhlavých bombardérů, které stály u zrodu fenoménu Stuka během úvodních dvou třetin této dekády. Některé časem upadly v zapomnění, jiné jsou známější a jeden z nich, Junkers Ju 87A se zařadil do skutečného hvězdného nebe, když odstartoval kariéru patrně nejznámějšího střemhlavého bombardéru všech dob." (z úvodu) Letadla: Junkers K 47, Curtiss Hawk II (Udetův), Heinkel He 50, Hamburger Flugzeugbau (Blohm & Voss) Ha 137, Henschel Hs 123, Fieseler Fi 98, Heinkel He 118, Arado Ar 81, Junkers Ju 87A

Málokterému stíhacímu typu z období druhé světové války se dostalo tak rozporuplného hodnocení jako americké stíhačce Bell P-39 Airacobra. V očích amerického armádního letectva, pro které byla primárně určena, neobstála. Jednoznačně o tom hovoří hodnocení v oficiální historii USAAF, vydané v USA po skončení druhé světové války: „Obzvláštním zklamáním byl P-39, jehož malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděla jeho piloty do rozhodující nevýhody všude tam, kde bojovali“. Jedinými, kdo dokázali plně využít potenciál Airacobry, se stali Sověti. Boje na východní frontě probíhaly právě ve výškových oblastech, pro které byl P-39 doslova střižený. Navíc Airacobry u VVS RKKA přebíraly stíhací pluky až poté, co se Sovětům podařilo do určité míry stabilizovat původně velmi nepříznivou vzdušnou situaci. Často na P-39 přecházely kvalitní jednotky, disponující zkušeným personálem. A v neposlední řadě Airacobra skutečně „sedla“ naturelu sovětských stíhačů. Tak se stalo, že na východní frontě jinde vcelku zavrhované americké stíhačky dosáhly mimořádných výsledků a staly se nejúspěšnějším typem své kategorie dodávaným do SSSR na základě smlouvy Lend-Lease. Létala s nimi významná část těch nejproduktivnějších sovětských stíhacích es. 1.část pojednává o vývoji, výrobě a nasazení po verzi F.

Popis není dostupný

Messerschmitt Bf 109E-1, Messerschmitt Bf 109E-3 a Messerschmitt Bf 109E-4. Druhý díl navazuje na díl první vydaný v AERU č. 60. V tomto díle je popsána činnost Bf 109E v letech 1939-1940 nad západní frontou.

Z trojice moderních dvoumotorových typů, tvořících v druhé polovině třicátých let základ výzbroje bombardovací složky Luftwaffe, se Junkers Ju 86 stal bezesporu nejméně úspěšným. Navzdory svému modernímu vzhledu totiž Ju 86 představoval z konstrukčního hlediska určitý kompromis, rozkročený mezi tradicí a novými směry vývoje letecké techniky. Hlavní příčinou jeho relativního neúspěchu se však stala sázka mateřské firmy Junkers Flugzeugwerke AG na neobvyklý pohon v podobě dvojice dieselových motorů Junkers Jumo 205C. Tyto jednotky žel v řadové vojenské službě nesplnily očekávání a staly se příčinou řady komplikací, které vyústily v předčasné zastavení sériové produkce. Mateřská firma se situaci Ju 86 pokusila zachránit změnou pohonné jednotky na klasické hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce BMW 132, ani to však konstrukci v očích špiček Říšského ministerstva letectví nezachránilo.

Druhá světová válka v Evropě vypukla 1. září 1939 útokem Hitlerova nacistického Německa na sousední Polsko. Německá armáda, ze vzduchu efektivně podporovaná Luftwaffe, předvedla v následujících dnech první ukázku své bleskové války (Blitzkriegu). Třetího září do zápasu formálně vstoupila Velká Británie a Francie. Obě západoevropské demokracie sice Německu vyhlásily válku, pro záchranu svého východního spojence však jejich ozbrojené síly nepodnikly prakticky nic. Na holičkách ponechaná polská armáda krvácela a ustupovala na východ. Velení doufalo, že se jí na východním břehu Visly podaří zaujmout pevnou obranu, v které se udrží až do toužebně očekávané ofenzivy francouzsko-britských vojsk na západní frontě. Pak však pro Poláky doslova udeřil blesk. Sedmnáctého září se do útoku na Polsko přidal rovněž Sovětský svaz a z představ o možné obraně východně od Visly učinil pouhý cár papíru. Otřesený polský velvyslanec W. Grzybowski byl v Moskvě brzo ráno toho dne povolán na Lidový komisariát zahraničních věcí a zde náměstkem lidového komisaře Potěmkinem informován, že polský stát fakticky přestal existovat, čímž skončila platnost smluv mezi Polskem a SSSR a Rudá armáda vstoupila do východního Polska, „aby chránila bratrské běloruské a ukrajinské obyvatelstvo“. Ač je někdy tažení Rudé armády proti Polsku bagatelizováno, ve skutečnosti se jednalo o mimořádně rozsáhlou vojenskou operaci, která významně změnila situaci na východě Evropy, překreslila státní hranice a zásadním způsobem posunula Stalinovo impérium na západ. Po více než půlstoletí následné existence Sovětského svazu byl fakt agrese proti hroutícímu se Polsku skryt pod pláštíkem utajování a lží. A ještě dnes je významná část Rusů přesvědčena o oprávněnosti tohoto kroku a i v současných publikacích je napadení eufemisticky nazýváno „osvoboditelský pochod“.

Mezi nejúspěšnější stíhací dvouplošníky 30. let minulého století náleží Fiat CR.32 Freccia (šipka), ve značném množství vyráběný pro italské letectvo i na export. Typ se proslavil zejména svou účastí na bojích občanské války ve Španělsku, zasáhl nicméně také do řady střetnutí druhé světové války. Létal nad čtyřmi kontinenty: nad Evropou, Asií, Afrikou a Amerikou. Fiat CR.32 sehrál svým způsobem důležitou roli také v příběhu československého letectví. První oběti z řad našich letců v rozbíhajícím se boji proti nacismu a fašismu způsobily v druhé polovině 30. let právě Fiaty CR.32. 31. května 1937 Italy ovládané Freccie sestřelily u středomořské Mallorcy bombardér Potez 540 španělského republikánského letectva, v jehož pracovních prostorech padli českoslovenští dobrovolníci, bojující dle tehdejší levicové dikce „u Madridu za Prahu“, Josef Soušek a Zdeněk Talaš. Z osádky přežil pouze zraněný a zajatý pilot Jan Ferák. V napjatých dnech územního ořezávání tehdejšího Československa v důsledku mnichovské dohody sestřelil 25. října 1938 maďarský Fiat CR.32 nad Maďary požadovaným územím jižního Slovenska pozorovací Letov Š 328 letky 10, přičemž padl pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola. Pilot des. Ján Kello vyvázl popálen.

Letecká válka ve Středomoří 9. a 10. ledna 1941. Stuky útočí na nejmodernější letadlovou loď britského Královského námořnictva HMS Illustrious. Detailní popis tohoto střetu doplňuje informace o použitých letounech bojujících stran.

Když 31. srpna 1939 dělily Evropu od začátku strašného válečného konfliktu pouze hodiny, sloužilo u operačních jednotek německé Luftwaffe celkem 1073 Messerschmittů Bf 109 různých verzí. Převládaly vysokovýkonné Bf 109E, v té době s přehledem nejlepší řadově používané jednomístné stíhačky na světě. Ve službě stále ještě zůstávalo 447 strojů starších verzí. Vedle menších počtů Bf 109B („Berta“) a Bf 109C („Cäsar“) se jednalo hlavně o Bf 109D („Dora“). Všechny tyto tři varianty již patřily, kvůli poměrně nevýkonným pohonným jednotkám Jumo 210D a 210G výrobce Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG se sídlem v Dessau, mezi stíhací letouny spíše průměrných výkonů. Sto šedesát čtyři z nich sloužilo u stíhacích skupin (Jagdgruppen) a plných 283 používaly jako prozatímní výzbroj skupiny těžkých stíhačů (Zerstörergruppen), čekající na příchod u Luftwaffe vysoko ceněných dvoumotorových Messerschmittů Bf 110. Letouny starších variant zasáhly v září 1939 do polského tažení, kde zejména Bf 109D-1 doslova zazářily v rukou pilotů těžké stíhací skupiny I./ZG 2. „Dory“ se angažovaly také v úvodních střetnutích na západní frontě. Publikace navazuje na AERO č.51 Messerschmitt Bf 109A a Bf 109B.

Mezi doslova legendární letouny španělské občanské války se zařadila sovětská jednoplošná stíhačka Polikarpov I-16. Obecně známou se stala pod hanlivým označením, které jí přisoudili španělští nacionalisté právě během tohoto krvavého konfliktu: Rata (krysa). V letech 1935 a 1936 mohla směle aspirovat na pozici nejmodernějšího sériově vyráběného stíhacího typu světa. Až do zastavení produkce v roce 1942 bylo vyrobeno úctyhodných 10 292 exemplářů všech verzí, včetně cvičných UTI-2 a UTI-4. Zde se budeme věnovat stíhacím variantám sloužících od listopadu 1936 až do března 1939 na Iberském poloostrově v barvách španělského republikánského letectva. Sověti dodali do Španělska během konfliktu celkem 276 Polikarpovů I-16.

Popis není dostupný

Tato publikace se zabývá úplným začátkem měření sil mezi stíhacími piloty RAF a jejich protivníky z řad Luftwaffe. Z pohledu pilotů britských stíhacích squadron se zde vedl boj na život a na smrt a odehrávala se skutečná dramata.

Během roku 1943 postupně rostla zprvu nedostačující produkce Spitfirů Mk.IX a původně přechodová verze se stávala základem výzbroje Fighter Command. Do řadové služby přicházely nové subverze činící z „devítky“ ještě dokonalejší válečný stroj. Publikace navazuje na 1. Díl v Aeru č.29 a věnuje se i použití tohoto stroje u československých perutí ve Velké Británii.

B-25 MitchellVýznamnou část letadlového parku sovětského Dálkového letectva v letech druhé světové války tvořil americký dvoumotorový střední bombardér North American B-25 Mitchell. První let nový B-25, jenž zakrátko obdržel bojové jméno Mitchell na počest generála Mitchella, absolvoval 19. srpna 1940. Když se v září 1941 v Moskvě sešli zástupci SSSR, USA a Velké Británie, objevily se na stole požadavky, předložené různými sovětskými instancemi. Svůj seznam typů, potenciálně vhodných k zakoupení, sestavila také Správa rozvědky Generálního štábu, která do něj jako jediná zahrnula i B-25. Publikace popisuje verze, dodávky a nasazení tohoto stroje, Tupolev SBSovětský dvoumotorový bombardér Tupolev SB sehrál během občanské války ve Španělsku v řadách republikánského letectva nezastupitelnou roli Paleta úkolů, kterou SB na Iberském poloostrovu plnily, byla skutečně široká: taktické nálety proti pozemním cílům v zápolí fronty, bombardovací útoky proti povstalci kontrolovaným aglomeracím, nálety proti nepřátelským lodím, průzkumné akce, námořní hlídkové lety a v několika případech dokonce defenzivní stíhací aktivity při obraně středomořských přístavů. Elegantní dvoumotorové jednoplošníky byly totiž díky vysoké rychlosti téměř imunní na protiakce o generaci starších dvouplošných stíhaček Heinkel He 51 a Fiat CR.32 S příchodem německých jednoplošných Messerschmittů Bf 109 sice SB přišly o podstatnou část své nestíhatelnosti, nicméně denních bombardovacích akcí se zúčastňovaly až do pro republikány tragického závěru občanské války.

Druhá část práce věnované nasazení stíhacích dvouplošníků během občanské války ve Španělsku se zabývá především obdobím od dubna do října 1937.

Velení Královského letectva původně považovalo Spitfire Mk.IX (ostatně podobně jako zprvu Spitfiry Mk.V) za pouhou nouzovou verzi, určenou k vyplnění mezery před příchodem výrazněji modernizovaných a překonstruovaných strojů varianty Mk.VIII. Očekávalo od „devítek“ zejména okamžité řešení výzbrojové krize Fighter Command, čelící v období 1941 a 1942 výkonnostní převaze Focke-Wulfů Fw 190A. Nakonec však zvítězila kombinace výborných výkonů, zajištěných novými motory Merlin řady „60“ a výrobní jednoduchosti, dané užitím téměř identického draku s již masově produkovanými Spitfiry Mk.VC. Díky tomu dokázal britský letecký průmysl Spitfiry Mk.IX vyrábět v narůstajícím množství a „devítka“ se posléze po Spitfiru Mk.V stala druhou nejpočetnější verzí slavné stíhačky.

Ještě v průběhu roku 1943 představovaly Spitfiry Mk.IX hlavní stíhací typ, určený u Fighter Command k vybojování vzdušné převahy. Po vytvoření 2nd TAF a se zavedením výkonnějších Spitfirů Mk.XIV a Tempestů Mk.V se role letadel tohoto provedení na jaře roku 1944 změnila. Nyní si „devítky“ přibraly do palety úkolů také stíhací bombardovací akce. Svou účinnost v této funkci ověřovaly během kampaně proti „Noballs“ (odpalovacím základnám německých odvetných zbraní). Nadále představovaly kvalitní typ, ale zejména v rychlosti již v porovnání s absolutní stíhačkovou špičkou lehce zaostávaly. Stále se ovšem těšily díky velmi dobrému sladění výkonů s letovými vlastnostmi velké přízni svých pilotů. A to i těch československých, neboť v lednu a únoru 1944 se 310., 312. a 313. squadrona konečně rozloučily s nevyhovujícími Spitfiry Mk.V a přešly na Mk.IX.

Od dějů popisovaných na stránkách této knihy uplynulo osm desetiletí. Tak dlouhá doba nás dělí od vzdušných bojů z roku 1937 odehrávajících se na španělském nebi. Již druhým rokem tehdy zuřila na Iberském poloostrově krvavá občanská válka mezi španělskými levicovými republikány a konzervativními povstalci. Vzplála v červenci 1936. Původně interní konflikt vnitřními rozpory rozvráceného Španělska do sebe vtahoval stále více zahraničních hráčů: armádu levicových dobrovolníků a idealistů různých odstínů i „dobrovolníků“ z totalitních mocností, z nacistického Německa, fašistické Itálie a bolševického Sovětského svazu.Publikace přibližuje letecké boje na hlavním válčišti španělské občanské války. Tedy nad frontovými liniemi, které se na jaře roku 1937 táhly od pobřeží Středozemního moře na jihu dále do vnitrozemí, krajinou Andalusie a Extremadury, procházely přímo okrajem Madridu, vedly přes pohoří Guadarrama, protínaly Aragonii a končily na severu u hranic s Francií. Popis dějů je vymezen měsíci dubnem a listopadem 1937. Zahrnuje vzdušná střetnutí během série neúspěšných republikánských odlehčovacích útoků, majících pomoci odříznutým obráncům Baskicka, Santanderu a Asturie, kteří se 31. března 1937 stali cílem mohutné povstalecké ofenzivy. Tyto útoky, cílené proti Huesce, Teruelu, La Granji, Brunete či Zaragoze, vedly k těžkým vzdušným bojům.Cílem ovšem není psát historii španělské občanské války v celé její šíři, nýbrž přiblížit nasazení vzdušných sil obou zápolících stran se zvláštním důrazem na akce stíhacích dvouplošníků Fiat CR.32, Heinkel He 51 a Polikarpov I-15. A také ozřejmit osudy mužů, kteří usedali do jejich kabin: Španělů z obou stran barikády, Sovětů, Němců, Italů, několika Američanů a pilotů jiných národností. Někteří, jako Morato, Lacalle, Jeremenko, Serov, Botto, Petrovič, Galland a Tinker, se stali ve svých zemích dříve či později legendami. Jiní upadli v zapomnění. Reálie kruté občanské války. Tvrdé vzdušné boje a letouny nejrůznějších typů. Osudy pilotů z různých koutů světa a různých státních zřízení, jejich odvaha, vůle dostát povinnostem či (v případě leteckých žoldáků) naplnit literu smlouvy. Ideály, za které muži umírali. Profesionalita i amatérismus. Skutečné mocenské zájmy interventů i závoj propagandistických lží. To vše promícháno ve španělském kotli vytvářelo jednu z nejbarvitějších kapitol letecké historie.

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Ve službě nahradila starší Spitfiry Mk.I i Mk.II a nesla rozhodující díl ofenzivních operací FC. Britové neměli dosti dlouhou dobu příhodnější alternativu. Publikace navazuje na 1. díl, který vyšel v AERU č. 21

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Třetí, závěrečný díl se zaměřuje převážně na službu v zahraničí a u našich jednotek ve Velké Británii do roku 1944. Publikace navazuje na 1. a 2. díl, který vyšel v AERU č. 21 a 23.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Mezi nejdůležitější letadla, za jejichž řízení usedali během těžkých let druhé světové války českoslovenští piloti, patří bezesporu Spitfire Mk.V. Verze vznikla jako nouzové řešení potřeby britského velitelství stíhacího letectva po výkonnějších strojích, než jaké představovaly dosavadní Spitfiry Mk.I a Mk.II. Osvědčila se a posléze byla vyráběna ve větším množství než jiné varianty Spitfiru. Sériovou produkcí i konverzemi strojů starších variant vzniklo přes 6600 exemplářů. Díky tomu původně „přechodová“ Mk.V zaujala na britských ostrovech na dosti dlouhou dobu pozici základní složky výzbroje Fighter Command.

Dějiny nasazení letectva sboru námořní pěchoty Spojených států (US Marine Corps) během druhé světové války jsou vlastně dějinami tichomořské války proti císařskému Japonsku. Pearl Harbor, Wake, Midway, Guadalcanal, Bougainville, Rabaul na Nové Británii, Gilbertovy ostrovy, Marshallovy ostrovy, Mariany, Karolíny, Filipíny, Iwodžima, Okinawa. Co jméno, to pojem a také místo bojového nasazení mariňáckých letců. Ve vzdušných bojích sestřelili piloti letectva USMC za druhé světové války celkem 2355 japonských letounů při bojových ztrátách 573 strojů. Letectvo USMC je někdy vnímáno jako "druhé" námořní letectvo. Do jaké míry je tento názor oprávněný, popisuje první část této publikace. Zachycuje zrod a vývoj letectva sboru námořní pěchoty během první světové války a v následujících dvou mírových dekádách. Popisuje také zahraniční intervence na Haiti, v Nikaragui a Číně. Úvodní část publikace pak vrcholí japonským útokem na základnu Pearl Harbor na Havaji a především epickým zápasem hrstky mužů squadrony VMF-211 při obraně atolu Wake. Druhá část je pak věnována roli stíhacích pilotů USMC organizovaných ve stíhací squadroně VMF-221 během přelomového střetnutí války v Pacifiku, bitvy o Midway. Ačkoliv 4. června 1942 skončil boj letadlových lodí zásadním americkým vítězstvím (pod hladinou Tichého oceánu zmizely čtyři japonské letadlové lodě oproti jedinému nosiči US Navy), pro letce USMC tato bitva navždy ponese hořkou pachuť. Stíhací squadrona VMF-221, bránící vlastní atol před ranním náletem japonského palubního letectva, utržila velmi těžké ztráty. Nicméně ani toto vzdušné utkání nad atolem Midway nebylo tak jednoznačnou záležitostí, jak je někdy předkládáno, a stíhací piloti USMC v něm bezesporu obstáli se ctí.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha se zabývá vybranými epizodami leteckých bojů občanské války ve Španělsku, zejména těmi, které se odehrávaly roku 1936 nad Madridem a v roce 1938 během bitvy na Ebru. Přibližuje reálie krutého občanského konfliktu i angažmá zahraničních interventů a představuje letouny nejrůznějších typů, od strojů zcela zastaralých či raritních, přítomných na Iberském poloostrově pouze v několika exemplářích, až po tehdy nejmodernější typy, které zde prošly bojovým křtem a staly se skutečnými legendami (Messerschmitt Bf 109, Heinkel He 111, Dornier Do 17, Polikarpov I-16, Tupolev SB). Pozornost věnuje také pestré směsici mužů usedajících za jejich řízení: Španělům z obou stran barikády, Sovětům, Němcům, Italům, Francouzům, Britům, Američanům, Čechoslovákům i pilotům jiných národností. Publikace obsahuje fotopřílohu, mapy, mnoho tabulek věnovaných jednotlivým leteckým typům i bohatý poznámkový aparát.

Popis není dostupný

Tato kniha je věnována jednomu pohledu na působení bombardérů v období 2. světové války. A to operacím končícím těžkými ztrátami nasazených útočných, ke kterým velké množství osádek vzlétlo bez onoho pomyslného "zpátečního lístku". Tyto dramatické epizody spojuje vedle těžkých ztrát zúčastněných aktérů ještě jeden prvek. Všechny se odehrály během roku 1940. První kapitola je věnována jedné z mnoha leteckých bitev během takzvané zimní války, která začala 30. listopadu 1939 nevyhlášeným útokem Stalinova Sovětského svazu na sousední Finsko. Další kapitola popisuje období německého západního tažení, v němž profesionální převaha Wehrmachtu drtila protivníky a zajistila Třetí říši přechodné ovládnutí západní Evropy. Třetí část je věnována krvavé operaci často zapomínaných účastníků velké bitvy, francouzských námořních letců v oblasti Berlaimontu. Protože se boje po vstupu Itálie přenesly také do Afriky, zamíříme ve čtvrté kapitole do východní části černého kontinentu, kde se utkala vojska a letectva koloniálních mocností. Závěrečná část je věnována jedné z epizod známé letecké bitvy o Británii, v které ona pověstná "hrstka" pilotů Královského letectva zajistila ostrovnímu státu přežití.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha navazuje na již vydaný 1.díl. Pokračuje obdobím tzv. Bleskové války proti Francii 1940 a účastí čs. pilotů, dále popisuje službu ve Finsku, Vichystické Francii, Výrobu ve Švýcarsku a službu v letectvech některých satelitů Německa a u Luftwaffe. Text česky/anglicky.

Popis není dostupný

Letecké operace na pomoc Varšavskému povstání. Jedna z fascinujících epizod 2. světové války.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Palubní stíhací letoun Grumman F4F Wildcat se stal během své dlouhé a velice úspěšné služby skutečnou legendou, a to přes skutečnost, že již v letech 1941-42 nepatřil k posledním výkřikům letecké techniky. Slávu si získal zejména na tichomořském válčišti v rukou pilotů námořního letectva (US Navy) a letectva amerického sboru námořní pěchoty (USMC). Dalším významným uživatelem stíhaček F4F se stalo britské palubní letectvo (Air Branch, obvykle nazývané Fleet Air Arm). Sériová výroba Wildcatů běžela v několika verzích a do roku 1945 dala kolem 7900 exemplářů. Mateřská firma postavila do května 1943 jen 1540 kusů a poté přešla na produkci výkonnějších F6F Hellcatů. O vyprodukování velké části letadel se tak postarala v licenci společnost General Motors Co. V této publikaci si přiblížíme širší okolnosti vzniku a historii úvodních variant Wildcatu s pevnými křídly, zařazených do služby u US Navy a USMC, Grummanů F4F-3a F4F-3A.

Popis není dostupný